|
Adopce na dálkuAdopce na dálku (též sponzorství dětí) je populární způsob dobročinnosti, jehož podstatou je pravidelná finanční podpora dětí z chudých rodin v rozvojových zemích za účelem jejich vzdělávání a obživy dárci z vyspělých zemí. Tato podpora je obvykle poskytována po dobu školní docházky, nebo do zahájení výdělečné pracovní činnosti. Někdy v jeho rámci dochází k formální (či symbolické) adopci sponzorovaného dítěte. Nedílnou součástí projektů bývá také dopisování dárce a příjemce pomoci, které má napomáhat jejich interkulturnímu vzdělávání. V současné době probíhá v mnoha zemích světa (včetně České republiky) celá řada podobných projektů různých, často nábožensky založených nevládních neziskových organizací, jejichž cílem je umožnit dětem vzdělání dostačující k tomu, aby v budoucnosti dokázaly uživit sebe a svou rodinu a přitom nebyly vytrženy ze svého rodinného a kulturního prostředí. HistorieVětšina z nejvýznamnějších organizací, zabývajících se sponzorováním dětí, vznikla jako důsledek politické situace v Evropě 20. – 40. let 20. století (důsledky ruské revoluce, španělské občanské války a druhé světové války), která měla za následek masivní nárůst počtu dětských uprchlíků a sirotků. Adopce na dálku začala jako humanitární úsilí podpořit finančně péči o děti, umístěné v táborech a sirotčincích. V průběhu let se pozornost významných organizací přesunula k dětem, žijícím v chudých rodinách.[1] NázevNejznámějším označením pro sponzorství dětí v České republice je Adopce na dálku® – projekt Arcidiecézní charity Praha, jehož název je registrován na Úřadu průmyslového vlastnictví. Mezi další označení projektů patří Adopce afrických dětí (Wontanara, Centrum Narovinu, Centrum Dialog), Banglakids (ADRA),[2] Sonkoča (Nadační fond Inka), Paprsky naděje (Samari) a Kmotrovství na dálku (MOST Pro Tibet). V anglicky mluvících zemích je obvykle používáno označení „Child sponsorship". Obecné schéma projektuTok financíIndividuální dárce v relativně bohaté „zemi severu“ (vyspělé zemi) přispívá pravidelnými finančními příspěvky buď přímo na zvýšení životní úrovně dítěte, žijícího v relativně chudé „zemi jihu" (rozvojové zemi) (např. na jeho školní docházku a potřeby s ní spojené), nebo na komunitní projekty, z nichž má dítě (a rodina, do které patří) přímý užitek. Někdy může též navíc zasílat finanční či věcné dary. Částky se u jednotlivých projektů pohybují v rozmezí cca 5 000 až 14 000 Kč na rok, z čehož 10 % tvoří administrativní náklady. U všech českých organizací zabývajících se touto formou charity obdrží dárce darovací listinu, kterou lze použít pro snížení daňového základu. Tok informacíSponzor a dítě si v pravidelných intervalech dopisují (většinou za asistence neziskové organizace, která zajišťuje překlad, kontrolu a doručování zásilek). „Rodič“ také pravidelně dostává informace o dítěti, zjišťované sociálními pracovníky NGO přímo v terénu (zahrnující většinou zhodnocení školního prospěchu, aktuální situace v rodině dítěte, atp.). Někdy je možná také osobní návštěva podporovaného dítěte „rodičem“. Arcidiecézní charita Praha navíc rozvíjí formu Adopce na dálku® (v Ugandě), kde komunikace mezi dárcem a dítětem neprobíhá. Organizace projektů a související aktivityOrganizace, které projekt spravují, obvykle působí přímo v místě samy, nebo mají smlouvu s lokální neziskovou organizací. Peníze se neposílají přímo dětem, ale jim. K adopci jsou vybíráni sirotci a děti z velmi chudých rodin, pro něž jejich rodiče nemohou zajistit z vlastních prostředků vzdělání (a někdy ani základní jídlo a ošacení). Obvykle se nedoporučuje zvát děti na návštěvu (z praktického hlediska by stejně ve většině případů nebyla uskutečnitelná a pro dítě by mohla znamenat silný kulturní šok), výjimkou jsou případy adopcí z blízkých zemí s podobnou kulturou (v ČR se jedná např. o Bělorusko, kde projekt realizuje Arcidiecézní charita Praha), kde jsou prázdninové pobyty dětí často přímo organizovány. Podpora může dle zaměření organizace obsahovat i další prvky, např. náboženské vzdělávání. Končí většinou po dosažení určitého věku, nebo určitého stupně samostatnosti. Oborové standardyNěkteré asociace organizací, zabývajících se sponzorstvím dětí, přistoupily k samoregulaci formou oborových standardů. Příkladem mohou být pravidla největší asociace mezinárodně působících neziskových organizací, sídlících v USA, InterAction. Je zde např. stanoveno, že programy by měly usilovat o samostatnost podporovaných komunit, klást důraz na pomoc podporovaných sobě samým a žádné členy komunity nevylučovat z účasti na programu a čerpání výsledných zisků. Měly by také být vedeny Úmluvou o právech dítěte. Organizace by také měly být odpovědné ve vztahu ke sponzorům a pravdivě je informovat o skutečných přínosech programu pro konkrétní dítě a rodinu, v níž žije. V neposlední řadě by organizace měly zajistit monitoring programů v terénu.[3] Některé významné organizace provozující projekty adopce na dálkuČeské
Světové(údaje z roku 2009)[4]
KritikaK adopci na dálku existují i kritické názory, které lze rozdělit následovně:[1] Kritika dopadů na rodiny příjemců pomoci a komunity, v nichž žijíPokud je příjemcem pomoci jedno konkrétní dítě (či několik dětí), mohou cítit sourozenci sponzorovaných dětí vůči těmto dětem závist, nebo mohou zatrpknout. K témuž může docházet i na úrovni rodin. Rodiče sponzorovaných dětí se také mohou cítit zahanbeni, díky pocitu, že se nedokáží postarat o své děti sami. Další výhrady se týkají možného kulturního ovlivňování dětí (děti mohou např. získat nereálná očekávání, představy o své budoucnosti) a posilování pocitu závislosti na pomoci, který se může stát překážkou jejich budoucí soběstačnosti. V některých případech dochází také ovlivnění výběru podporovaných dětí či rodin politickými či náboženskými preferencemi charity.[zdroj?] České charitativní zdroje závist v rámci rodiny popírají.[5] Kritika administrativní náročnosti projektůProgramy adopce na dálku jsou z ekonomického pohledu neefektivní („drahé"), zejména z důvodu vysokých (kolem 10 % přispívané částky)[zdroj?] administrativních nákladů s nimi spojených. Ty jsou důsledkem servisu, poskytovaného donorovi (zasílání a překlad dopisů, práce související s pořizováním fotografií dítěte, vytváření zpráv o pokroku dítěte). (Český zákon o veřejných sbírkách však nepřipouští, aby pro právnickou osobu organizující sbírku bylo použito více, než 5 % z hrubého výnosu sbírky.)[6] Efektivněji by také mohly být využity prostředky, které jsou vynakládány na reklamu v novinách a dalších médiích.[zdroj?] Kritika klamání sponzorů a využívání jejich neznalosti rozvojové problematikySponzoři, kteří se hlouběji nezajímají o rozvojovou problematiku mohou získat dojem, že přispíváním malé částky zásadně změní něčí život k lepšímu. S tím souvisí i kritika, že adopce na dálku bývá brána pouze jako způsob fundraisingu, nikoliv jako prostředek rozvojového vzdělávání. Některé charitní organizace také dárce dostatečně neinformují o tom, že celý příspěvek není využit přímo na potřeby dítěte.[zdroj?] Reakce charitních organizací na kritikuV reakci na kritiku výběrovosti pomoci změnily některé charitní organizace svoji strategii a z vybraných prostředků financují rozvojové projekty v komunitách, kde podporované děti žijí (např. hloubení studní na pitnou vodu, výstavba škol). Do těchto projektů se pak snaží zapojit co nejvíce místních lidí, aby předešly neudržitelnosti pomoci (vycházejí přitom z předpokladu, že aby byl dopad projektu trvalý, musí ho komunita přijmout za vlastní a být ochotna na něj samostatně navázat). Podobné projektyNa podobných principech jsou založeny i další programy. Sponzorovat tak lze i seniory,[7] zvířata v útulcích,[8] nebo konkrétní rozvojové projekty organizací.[9] OdkazyReference
Externí odkazy |
