Antarktický smluvní systém

Antarktický smluvní systém (anglicky ATS – Antarctic Treaty System) je komplex opatření regulující vztahy mezi jednotlivými státy v oblasti Antarktidy. Pro účely ATS je Antarktida definována jako území jižně od 60. rovnoběžky včetně plovoucích ledovců.

Smlouvy v současnosti uznává celkem 48 zemí. Antarktida je podle nich považována za nadnárodní území určené pouze pro vědecké účely. Vyloučeny jsou jakékoli zábory území pro konkrétní stát a také vojenské aktivity.

Základem Antarktického smluvního systému se stala Smlouva o Antarktidě, která byla uzavřena 1. prosince 1959 ve Washingtonu a vstoupila v platnost 23. června 1961.^[1] Signovalo ji původně 12 zemí, které měly na Antarktidě alespoň jednu stanici s personálem v průběhu celého roku, další státy se přidaly později.^[1] Byla první smlouvou během studené války, která omezovala vojenskou moc. Smlouvě podléhá veškerá pevná zem jižně od 60. rovnoběžky včetně plovoucích šelfových ledovců.

Dohoda byla uzavřena u příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku (1957–1958), kdy došlo k dříve nebývalé mezinárodní vědecké spolupráci. Ta se vztahovala také na oblast Antarktidy, kde bylo vystavěno množství polárních stanic. Spolupráce vědců z různých států vyústila v uzavření mezinárodní smlouvy.

Smlouvu původně podepsalo 12 států, jejichž expedice v roce 1959 v Antarktidě aktivně pracovaly – Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Nový Zéland, Norsko, JAR, Sovětský svaz, Spojené království, Spojené státy.^[1]

Dalších 38 zemí se ke smlouvě připojilo později, přičemž některé získaly poradní právo (hlasovací právo) v případných společných rozhodováních, a tedy významnější postavení. Díky výzkumné činnosti na Mendelově polární stanici patří Česko od 1. dubna 2014 mezi státy s hlasovacím právem.^[1][2] Do té doby bylo Česko jediným státem, který měl samostatnou stanici, ale neměl status poradní strany.^[3] Smlouvu o Antarktidě může v budoucnu podepsat jakýkoliv další člen OSN.

Nejdůležitějšími body smlouvy jsou mírová vědecká spolupráce, zákaz vojenského využití a pozastavení všech nároků na suverenitu nad jakoukoliv částí Antarktidy. (Na současných mapách jsou nadále vyznačovány územní nároky jednotlivých zemí, které byly vzneseny před rokem 1959, protože nebyly zrušeny, jen pozastaveny; jiný význam než informativní však v současnosti nemají.)

• Preambule – Antarktida má sloužit výhradně mírovým účelům a nemá být dějištěm ani předmětem mezinárodních sporů
• Článek 1 – Antarktida bude sloužit pouze mírovým účelům, jakékoliv vojenské využití je zakázáno (vojenský personál či zařízení je ovšem možné využít pro mírové účely)
• Článek 2 – v Antarktidě bude pokračovat svobodný vědecký výzkum a spolupráce
• Článek 3 – smluvní strany si budou vyměňovat vědecký personál, údaje a výsledky vědeckých pozorování a informace o plánech vědeckých prací
• Článek 4 – dosavadní vznášené nároky všech států na územní svrchovanost v jakékoliv části Antarktidy jsou zmrazeny po dobu platnosti této smlouvy
• Článek 5 – jsou zakázány jaderné výbuchy i zneškodňování radioaktivního odpadového materiálu v Antarktidě
• Článek 6 – smlouvě podléhá území na jih od 60. rovnoběžky jižní šířky včetně plovoucích ledovců (nikoliv volné moře)
• Článek 7 – smluvní strany mají právo jmenovat pozorovatele pro jakoukoli inspekci a tento pozorovatel má v kteroukoli dobu volný přístup do všech oblastí Antarktidy (včetně všech stanic, lodí a letadel na základnách); každá smluvní strana musí ostatní informovat o všech výpravách do Antarktidy, o všech stanicích a o každém vojenském personálu či vybavení
• Článek 8 – všichni pozorovatelé i vědecký personál podléhají jurisdikci svého státu
• Článek 9 – zástupci smluvních stran se budou scházet na pravidelných konferencích, kde budou diskutovat o všech problémech, které se týkají Antarktidy
• Článek 10 – všechny smluvní strany zajistí, aby v Antarktidě nebyla prováděna žádná činnost odporující této smlouvě
• Článek 11 – jakékoliv spory se budou řešit mírovými prostředky, jednáním a šetřením; pokud nedojde k dohodě, bude spor řešit mezinárodní soud
• Článek 12 – smlouva může být kdykoliv změněna nebo doplněna, pokud budou souhlasit všechny smluvní strany; po uplynutí 30 let od započetí platnosti smlouvy je k její změně nutný souhlas pouhé většiny smluvních stran
• Článek 13 – smlouvu může v budoucnu podepsat jakýkoliv stát OSN nebo jakýkoliv jiný stát, pokud souhlasí všechny smluvní strany
• Článek 14 – smlouva bude uložena v archivu vlády Spojených států amerických

Ke smlouvě o Antarktidě se druží asi 200 dalších doporučení a opatření včetně:

• Dohodnutá opatření pro zachování antarktické fauny a flóry (1964)
• Úmluva o zachování antarktických tuleňů (1972)
• Úmluva o zachování živých mořských zdrojů Antarktidy (1980)
• Úmluva o regulaci aktivit při využívání nerostných surovin Antarktidy (1988; nikdy nevstoupila v platnost)
• Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (4. října 1991; platný od 14. ledna 1998)

Stát	Původní signatář	Hlasovací právo	Pozorovatel
Argentina Argentina	23. června 1961
Austrálie Austrálie	23. června 1961
Belgie Belgie	26. června 1960
Bělorusko Bělorusko			27. prosince 2006
Brazílie Brazílie		12. září 1983	16. května 1975
Bulharsko Bulharsko		25. května 1998	11. září 1978
Česko Česko (dříve jako Československo Československo)		1. dubna 2014	14. června 1962
Čína Čína		7. října 1985	8. června 1983
Dánsko Dánsko			20. května 1965
Ekvádor Ekvádor		19. listopadu 1990	15. září 1987
Estonsko Estonsko			17. května 2001
Finsko Finsko		9. října 1989	15. května 1984
Francie Francie	16. září 1960
Guatemala Guatemala			31. července 1991
Chile Chile	23. června 1961
Indie Indie		12. září 1983	19. srpna 1983
Itálie Itálie		5. října 1987	18. března 1981
Japonsko Japonsko	4. srpna 1960
Jižní Afrika Jižní Afrika	21. června 1960
Jižní Korea Jižní Korea		9. října 1989	28. listopadu 1986
Kanada Kanada			4. května 1988
Kolumbie Kolumbie			31. ledna 1989
Kuba Kuba			16. srpna 1984
Maďarsko Maďarsko			27. ledna 1984
Monako Monako			30. května 2008
Německo Německo Východní Německo Východní Německo		3. března 1981 5. října 1987	5. února 1979 19. listopadu 1974
Nizozemsko		19. listopadu 1990	30. března 1967
Norsko Norsko	24. srpna 1960
Nový Zéland Nový Zéland	1. listopadu 1960
Papua Nová Guinea			16. března 1981
Peru Peru		9. října 1989	10, května 1981
Polsko Polsko		29. července 1977	8. června 1961
Portugalsko Portugalsko			29. ledna 2010
Rakousko Rakousko			25. srpna 1987
Rumunsko Rumunsko			15. září 1971
Rusko Rusko (dříve jako Sovětský svaz Sovětský svaz)	2. října 1960
Řecko Řecko			8. ledna 1987
Severní Korea Severní Korea			21. ledna 1987
Slovensko Slovensko (dříve jako Československo Československo)			14. června 1962
Spojené státy americké	18. srpna 1960
Španělsko Španělsko		21. září 1988	31. března 1982
Švédsko Švédsko		21. září 1988	24. března 1984
Švýcarsko Švýcarsko			15. října 1990
Turecko Turecko			25. ledna 1996
Ukrajina Ukrajina		27. května 2004	28. října 1992
Uruguay Uruguay		7. října 1985	11. ledna 1980
Spojené království	31. května 1960
Venezuela Venezuela			24. května 1999

Každý rok se koná Konference států Antarktické smlouvy (ATCM – Antarctic Treaty Consultative Meeting). Do roku 1994 setkání probíhalo jednou za dva roky. Ze 46 signatářů smlouvy má pouhých 29 členů možnost rozhodovat a hlasovat, nicméně i zbylí zástupci států se mohou setkání zúčastnit. Mezi 29 států, které mají hlasovací právo, patří původních 12 členů, kteří podepsali Antarktickou smlouvu, a dalších 17 zemí, které prokázaly zájem o Antarktidu prováděním významné vědecké činnosti v této oblasti (zejména výstavba polárních stanic a vysílání expedic).

Konferenci pořádá vždy jedna ze zemí s hlasovacím právem (střídají se v abecedním pořadí podle anglického názvu). Během 14 dní jednotlivé členské státy diskutují o všech záležitostech týkajících se Antarktidy, ať už se jedná o problémy právnické, vědecké, či ekologické.

Konference se účastní také další mezinárodní organizace, které se Antarktidou a ekologií zabývají, např. Vědecký výbor pro výzkum Antarktidy (SCAR – Scientific Committee on Antarctic Research), Komise pro ochranu životního prostředí (CEP – Committee for Environmental Protection), Mezinárodní sdružení antarktických cestovních kanceláří (IAATO – International Association of Antarctic Tour Operators), Rada vedoucích národních antarktických programů (COMNAP – Council of Managers of National Antarctic Programmes), Komise pro zachování živých mořských zdrojů Antarktidy (CCAMLR – Commission for the Conservation of Antarctic Marine Living Resources), Mezinárodní hydrografická organizace (IHO – International Hydrographic Organisation) či Stálý výbor pro logistiku a operace v Antarktidě (SCALOP – Standing Committee on Antarctic Logistics and Operations).

Dosavadní konference států Antarktické smlouvy:^[4]

1. Canberra, Austrálie (10. 7. 1961 – 24. 7. 1961)
2. Buenos Aires, Argentina (18. 7. 1962 – 28. 7. 1962)
3. Brusel, Belgie (2. 6. 1964 – 13. 6. 1964)
4. Santiago, Chile (3. 11. 1966 – 18. 11. 1966)
5. Paříž, Francie (18. 11. 1968 – 29. 11. 1968)
6. Tokio, Japonsko (19. 10. 1970 – 31. 10. 1970)
7. Wellington, Nový Zéland (30. 10. 1972 – 10. 11. 1972)
8. Oslo, Norsko (9. 6. 1975 – 20. 6. 1975)
9. Londýn, Spojené království (19. 9. 1977 – 7. 10. 1977)
10. Washington, USA (17. 9. 1979 – 5. 10. 1979)
11. Buenos Aires, Argentina (23. 6. 1981 – 7. 7. 1981)
12. Canberra, Austrálie (13. 9. 1983 – 27. 9. 1983)
13. Brusel, Belgie (8. 10. 1985 – 18. 10. 1985)
14. Rio de Janeiro, Brazílie (6. 10. 1987 – 16. 10. 1987)
15. Paříž, Francie (9. 10. 1989 – 20. 10. 1989)
16. Bonn, Německo (7. 10. 1991 – 18. 10. 1991)
17. Benátky, Itálie (11. 11. 1992 – 26. 11. 1992)
18. Kyoto, Japonsko (11. 4. 1994 – 22. 4. 1994)
19. Soul, Jižní Korea (8. 5. 1995 – 19. 5. 1995)
20. Utrecht, Nizozemsko (29. 4. 1996 – 10. 5. 1996)
21. Christchurch, Nový Zéland (19. 5. 1997 – 30. 5. 1997)
22. Tromsø, Norsko (25. 5. 1998 – 5. 6. 1998)
23. Lima, Peru (24. 5. 1999 – 4. 6. 1999)
24. Sankt-Petěrburg, Rusko (9. 7. 2001 – 20. 7. 2001)
25. Varšava, Polsko (9. 9. 2002 – 20. 9. 2002)
26. Madrid, Španělsko (9. 6. 2003 – 20. 6. 2003)
27. Kapské Město, JAR (24. 5. 2004 – 4. 6. 2004)
28. Stockholm, Švédsko (6. 6. 2005 – 17. 6. 2005)
29. Edinburgh, Spojené království (12. 6. 2006 – 23. 6. 2006)
30. Dillí, Indie (30. 4. 2007 – 11. 5. 2007)
31. Kyjev, Ukrajina (2. 6. 2008 – 13. 6. 2008)
32. Baltimore, USA (6. 4. 2009 – 17 . 4. 2009)
33. Punta del Este, Uruguay (3. 5. 2010 – 14. 5. 2010)
34. Buenos Aires, Argentina (20. 6. 2011 – 1. 7. 2011)
35. Hobart, Austrálie (11. 6. 2012 – 20. 6. 2012)
36. Brusel, Belgie (20. 5. 2013 – 29. 5. 2013)
37. Brasília, Brazílie (28. 4. 2014 – 7. 5. 2014)
38. Sofie, Bulharsko (1. 6. 2015 – 10. 6. 2015)
39. Santiago, Chile (23. 5. 2016 – 1. 6. 2016)
40. Peking, Čína (22. 5. 2017 – 1. 6. 2017)
41. Buenos Aires, Argentina (13. 5. 2018 – 18. 5. 2018)
42. Praha, Česko (1. 7. 2019 – 11. 7. 2019)
43. Paříž, Francie (14. 6. 2021 – 24. 6. 2021)
44. Berlín, Německo (23. 5. 2022 – 2. 6. 2022)
45. Helsinky, Finsko (29. 5. 2023 – 8. 6. 2023)
46. Kóčin, Indie (20. 5. 2024 – 30. 5. 2024) (v přípravě)

Sekretariát Antarktické smlouvy je organizace, ustavená v Buenos Aires v Argentině v září 2004 z rozhodnutí Poradního setkání Antarktické smlouvy.

Mezi úkoly sekretariátu patří:

• příprava a podpora každoročního Poradního setkání Antarktické smlouvy a setkání Komise pro ochranu životního prostředí (CEP – Committee for Environmental Protection);
• usnadnění komunikace mezi signatáři Smlouvy o Antarktidě a Protokolu o ochraně životního prostředí k této smlouvě;
• sběr, uchovávání, pořádání a publikace dokumentů Poradního setkání Antarktické smlouvy;
• poskytování a šíření informací o Antarktickém smluvním systému a dalších aktivitách na veřejnosti.

• Dějiny Antarktidy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antarktický smluvní systém na Wikimedia Commons
• Sekretariát Antarktické smlouvy
• Mezinárodněprávní postavení Antarktidy a ochrana jejího životního prostředí
• Zákon č. 276/2003 Sb., o Antarktidě a o změně některých zákonů, obsahující Smlouvu o Antarktidě a dodatkový protokol
• České právo a Antarktida
• Dílo Smlouva o Antarktidě ve Wikizdrojích