Duševní vlastnictvíDuševním vlastnictvím se rozumějí práva k nakládání s díly, vynálezy a jinými výsledky procesu lidské tvořivosti, zkoumání a myšlení. Těmi jsou myšleny různé výsledky více či méně originálních myšlenek, námětů, návodů a řešení. Díky své nehmotné podstatě lze za duševní vlastnictví považovat jen to, co je společností považováno za vhodné k ochraně právní úpravou, vesměs by tedy mělo jít o výsledky tvorby, výzkumu, či jiné činnosti, které jsou dostatečně jedinečné či originální. Hodnota práv k duševnímu vlastnictví je většinou hůře určitelná než u fyzického majetku, závisí pak zejména na míře jejich následné využitelnosti a přínosu pro jedince či společnost a schopnosti podpořit další tvorbu (materiálního i nemateriálního charakteru). Práva k duševnímu vlastnictví lze směňovat, užívat, ale i ochraňovat podle dané právní úpravy. Právo týkající se duševního vlastnictví se v České republice sestává ze dvou celků:
Na mezinárodní úrovni se duševním vlastnictvím zabývají organizace:
KritikaSalam Alshareef hovoří o duševním vlastnictví v souvislosti s onemocněním COVID-19, nerovnoměrnou distribucí vakcín, příp. nedostatečnou výrobou. Uvádí, že právo k duševnímu vlastnictví dává farmaceutickým společnostem monopol na výrobu a výhradní právo k prodeji licence, což může společnosti škodit.[1] OdkazyReference
Související článkyExterní odkazy
|