Emisní norma Euro je závazná norma Evropské unie stanovující limitní hodnoty škodlivin ve výfukových exhalacích benzinových a naftových motorů pro motorová vozidla v závislosti hmotnosti škodliviny na ujeté vzdálenosti. Bude stanovovat také limitní hodnoty pro emise částic z brzd a oděr pneumatik, dále pak minimální životnost baterií u elektromobilů.^[1][2]

Normy stanoví limity oxidu uhelnatého (CO), uhlovodíků (HC), oxidů dusíku (NO_x) a hmotnost a počet pevných částic (PM a PN); nezabývají se oxidem uhličitým ani sirnými sloučeninami. Norma je vydávána v postupně se zpřísňujících číslovaných verzích; normy pro osobní automobily a lehké užitkové automobily jsou číslovány arabskými číslicemi, normy pro těžké nákladní automobily a autobusy římskými číslicemi. Limity se vztahují na vozidla nově uváděná na trh v celém Evropském hospodářském prostoru, jsou používány také v některých státech mimo EHP, zejména v Asii a Jižní Americe.

Některá města zavádí nízkoemisní zóny, které omezují vjezd automobilů na základě výše jejich emisí. Státy EHP k tomuto používají třídy vozidel podle emisních norem Euro.

První emisní norma začala platit v Kalifornii roku 1968. První evropskou normou byla norma EHK 15 z roku 1971.
Pro osobní vozy homologované v těchto letech platí:

• Euro 1 - 1992
• Euro 2 - 1996
• Euro 3 - 2000
• Euro 4 - 2005
• Euro 5 - září 2009
• Euro 6 - září 2014^[3]
• Euro 7 - leden 2027^[1]

Pro nákladní automobily a autobusy homologované v těchto letech platí:

• Euro I - 1992
• Euro II - 1995
• Euro III - 1999
• Euro IV - 2005
• Euro V - 2008
• Euro VI - 2013
• Euro VII - 2028^[1]

Návrh na normy Euro 7/VII byl zveřejněn začátkem roku 2023 s předpokládanou účinností v roce 2025 pro osobní vozy a v roce 2027 pro nákladní.^[4][5] Návrh obsahoval sjednocení limitů pro všechny typy motorů, snížení limitu pro oxid uhelnatý, nové limit pro emise amoniaku a prachové částice z brzd a pneumatik, rozšíření podmínek měření v provozu či prodloužení lhůty pro plnění emisních norem z hlediska dlouhodobé životnosti.^[6][7] V září 2023 byl návrh zásadně změněn, pro osobní automobily zůstaly zachován pouze nový limit pro prachové částice z brzd a pneumatik a prodloužení lhůty pro plnění emisních norem z hlediska dlouhodobé životnosti z 5 let a dojezdu 100 tis. km na 10 let a dojezd 200 tis. km.^[8][9][10]

Limity škodlivin v gramech na ujetý kilometr:

Norma Euro 7 zavádí od roku 2029 limity pro emise částic z brzd. Tyto mají činit:^[1][2]

Norma Euro 7 též obsahuje přípravu na limity pro oděr pneumatik od roku 2028 pro pneumatiky třídy C1, konkrétní hodnoty však zatím nestanovuje.^[1][2]

Norma Euro 7 snižuje limit pro emise způsobené vypařováním mimo emisí z výfuku z 2 g na zkoušku na 1,5 g na zkoušku.^[1][2]

Norma Euro 7 zavádí minimální výkonnostní požadavky na životnost baterií. Tyto mají činit 80 % 5 let od začátku životnosti nebo 100 tis. ujetých km (co nastane dříve) a 72 % 8 let od začátku životnosti nebo 160 tis. ujetých km.^[1][2]

Pro všechny výše uvedené emise je též stanovena minimální doba životnosti, po kterou mají vozidla tyto limity splňovat.^[1][2]

CO - hmotnost oxidu uhelnatého, THC - celková hmotnost uhlovodíků, NMHC - hmotnost nemethanových uhlovodíků, NO_x - hmotnost oxidů dusíku, HC + NO_x - součet hmotností uhlovodíků a oxidů dusíku, PM - hmotnost pevných částic, PN - počet částic

Evropský emisní standard lze určit pomocí údaje z velkého technického průkazu, číslo se nachází v části „emise“.^[11]

Směrnice 443/2009 určila emisní cíl pro emise oxidu uhličitého pro nově vyráběné automobily osobní automobily a to stanovením průměrných emisí pro nový vozový park prodávaný daným výrobcem. Při překročení cíle je výrobce povinen platit poplatek za překročení za každý vyrobený vůz. Cíl byl stanoven na úrovni 130 g/km do roku 2015.^[12] V roce 2011 byla regulace rozšířena na užitkové vozy s cílem 175 g/km do roku 2017.

V roce 2014 byla přijata regulace s cílem na úrovni 95 g/km u osobních automobilů a 147 g/km u užitkových vozů, obojí do roku 2020.^[13] V roce 2019 pak byla přijata regulace s cílem další 15 % redukce u osobních i užitkových vozů do roku 2025, do roku 2030 pak 37,5 % redukce u osobních automobilů a 31 % redukce u užitkových vozů. Regulace neplatí pro malosériové výrobce (do 1 tis. vozů za rok).^[13]

Součástí balíku Fit for 55, přijatého v roce 2022, je pak cíl 100 % redukce u osobních automobilů i užitkových vozů do roku 2035.^[14] Emise je také možné snížit optimální rychlostí, která je okolo 60 km/h.^[15]

Emisní normy založené na emisních normách Euro začaly přejímat také některé státy mimo Evropský hospodářský prostor. V roce 2000 šlo o Indii^[16] a Čínu^[17] (v obou zemích tehdy norma Euro 1), normy přejímaly také Austrálie,^[18] Indonésie,^[19] Kambodža,^[20] Rusko,^[21] Thajsko,^[22] Turecko,^[23] Vietnam,^[24] státy Jižní Ameriky a to Argentina,^[25] Brazílie,^[26] Chile^[27], Kolumbie^[28], Mexiko^[29] či Peru.^[30] Africké státy sdružené v ECOWAS přejaly normu v roce 2021,^[31] Maroko v roce 2024.^[32] Některé z výše uvedených států si normy upravily podle národních specifik, jiné normy převzaly beze změn. V Číně (ČLR) od července 2023 platí norma China 6b, která je co se týče limitů přísnější než původní návrh Euro 7.^[33][34]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emisní norma Euro na Wikimedia Commons