Jan I. z Lichtenštejna
Jan I. Josef, kníže z Lichtenštejna, německy Johann I. Josef von Liechtenstein, (26. června 1760 Vídeň - 20. dubna 1836 Vídeň) byl rakouský polní maršál a 10. kníže z Lichtenštejna v letech 1805–1806 a pak znovu v letech 1814–1836. Byl posledním lichtenštejnským knížetem, který vládl pod Svatou říší římskou. Byl druhorozeným synem knížete Františka Josefa I. Roku 1785 byl přijat mezi svobodné zednáře.[1] Vojenská kariéraJan Josef si zvolil vojenskou kariéru a 26. dubna ve 21 letech nastoupil do armády v hodnosti poručíka. [1]Později během osmanských válek v Evropě se stal plukovníkem. Ve spojitosti s úspěchy proti Osmanům mu byl udělen rytířský kříž řádu Marie Terezie Na významu získal během napoleonských válek, kdy byl povýšen na post polního maršála a stal se vrchní velitelem armády Rakouského císařství. Vedl rakouské vojsko v bitvě u Slavkova. Později byl obviněn kvůli nevýhodným mírovým smlouvám s Napoleonem – prešpurský mír a schönbrunnský mír. Obě tyto dohody byly velmi výhodné pro Napoleona a tvrdé pro Rakousko a Jan Josef byl následně kritizován. Zejména Metternich ho (neoprávněně) obvinil z podepsání mírové smlouvy, když měl údajně pouze zjistit Napoleonovy požadavky.[1] Roku 1810 zejména kvůli názorovým neshodám s vojáky novější generace odešel z armády. KnížeJako lichtenštejnský kníže provedl pokrokové reformy, i poté však země zůstávala absolutistickou monarchií. V roce 1818 však potvrdil platnost nové ústavy, jež omezovala moc panovníka. Zlepšil podmínky v zemědělství a lesnictví a radikálně reorganizoval svou administrativu, aby vyhověl požadavkům o modernizaci země. Stal se propagátorem nového uměleckého směru v zahradnictví biedermeier. Janu I. Josefovi se také podařilo získat další panství, která věnoval svým synům, jako sekundo- a tertiogeniturní fideikomis: na přelomu let 1820/1821 získal panství Deutschlandsberg-Hollenegg (pro prince Františka de Paula), roku 1823 Neulengbach (pro prince Karla Jana) a roku 1831 panství Rosegg v Korutanech (pro prince Bedřicha). V roce 1806 Napoleon začlenil Lichtenštejnsko do Rýnského spolku a udělil mu nezávislost. Na Vídeňském kongresu byla suverenita Lichtenštejnska potvrzena. V roce 1815 se země stala členem Německého spolku, a tak upevnila svou suverenitu. Manželství a rodinaV roce 1792 se kníže Jan oženil s Josefou Žofií z Fürstenbergu-Weitry (1776–1848), dcerou lantkraběte Jáchym Egon z Fürstenbergu, s níž měl 14 dětí. Nejstarší syn Alois II. byl dědicem knížecího titulu a rodových majetků v Čechách, na Moravě a v Rakousku, dalších šest synů sloužilo v armádě, tři z nich dosáhli generálských hodností. Z dcer byla významnou osobností císařského dvora Sofie (1798–1869), nejvyšší hofmistryně císařovny Alžběty.
PohřebPo smrti knížete Jana I. byly jeho ostatky dne 23. dubna 1836 s vojenskými poctami převezeny z Lichtenštejnského paláce do Michaelerkirche k poslednímu požehnání a poté do Vranova, kde byl pochován. Kníže Jan I. i jeho manželka byli pochováni v nové lichtenštejnské rodinné hrobce ve Vranově, severně od Brna, kterou dal kníže vystavět. ReferenceV tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann I Josef, Prince of Liechtenstein na anglické Wikipedii.
Literatura
Externí odkazy
|