|
Karelština
Karelština (karjalan kieli) patří k baltofinským jazykům ugrofinské větve uralských jazyků. Velice se podobá finštině, někteří finští lingvisté ji považují přímo za dialekt finštiny. Karelštinou hovoří lidé v Karelské republice v Rusku a ve východním Finsku. Počet lidí užívající tento jazyk se pohybuje okolo 35 600, z toho 25 600 mluvčích je v Rusku (podle sčítání lidu v roce 2010). Počet mluvčích se zmenšuje, podle prvního sčítání lidu v roce 1835 jich bylo 171 000 jen v Rusku.[3] Ve Finsku jsou mluvčími karelštiny zejména starší lidé. V minulosti se psalo cyrilicí, ale nyní karelština užívá jako písmo latinku.[1] KlasifikaceKarelština patří mezi baltsko-finské jazyky ugrofinské větve uralských jazyků. Nejblíže si je z lingvistického hlediska s finštinou. Karelština by se neměla plést s finskými „karelskými“ dialekty, kterými se mluví ve východním Finsku (a před druhou světovou válkou ve městě Vyborgu). Geografie Karelštinou, resp. jejími dialekty se mluví zejména v Karelské republice a v Tverské oblasti (severozápadně od Moskvy) v Rusku a ve východním Finsku. Díky migrační vlně po druhé světové válce bychom dnes našli karelské mluvčí roztroušené po celém Finsku. V Karelské republice má karelština statut minoritního jazyka. Od 90. let 20. století bylo několik pokusů alespoň legislativně zrovnoprávnit karelštinu s ruštinou po vzoru jiných ugrofinských republik Ruské federace, totiž přiznat jí v Karelské republice status úředního jazyka, dosud se to nepodařilo. V Tverské oblasti mají Karelové kulturní autonomii, tudíž mohou svůj jazyk používat ve školství a médiích. Karelská abecedaA a (aa) B b (bee) Č č (čee) D d (dee) DŽ dž (džee) E e (ee) F f (ef) G g (gee) H h (hoo) I i (ii) J j (jii) K k (koo) L l (el) M m (em) N n (en) O o (oo) P p (pee) R r (er) S s (es) Š š (šee) Z z (zee) Ž ž (žee) T t (tee) U u (uu) V v (vee) Y y (yy) Ä ä (ää) Ö ö (öö) Karelská abeceda je psána latinkou, má 28 znaků, z toho 19 konsonantů, 8 vokálů. V minulosti se zde často používala cyrilice, někde až do 19. století. Karelská abeceda založená v latince vznikla oficiálně se založením Sovětského svazu. Zajímavostí oproti české abecedě je pořadí znaků, kdy písmena Z, Ž následují hned po S, Š. Stejné to je i u estonštiny. HláskyVokályPokud nezohledňujeme délku, karelština má 8 vokálů. Jsou to a, e, i o, u, y, ä, ö. Vokály ä, ö, y, e i patří mezi přední vokály, a, o, u mezi zadní. V karelštině platí vokalická harmonie, což znamená, že v jednom slově se mohou vyskytnout buď pouze vokály a, o, u, nebo pouze vokály ä, ö, y. Vokály e, i se pojí s oběma skupinami. Příklad: kävelöy, viuhkata. Stejně jako finština, karelština značí délku vokálu jeho zdvojením v písemné podobě, jediným rozdílem je, že karelština prodlužuje pouze vokály ii, uu, yy. Vokály a, ä, o, ö, e se neprodlužují. Dlouhé vokály je nutno rozlišit i v mluvené řeči, je to esenciální pro význam slova (hiivuo – hivuo, tuuli – tuli, kyzyy – kyzy). České dlouhé měkké í by se tedy v karelštině zapsalo jako ii. Příklady karelských slov s dlouhým vokálem: suuri, tuučču, kuuzi, kuuluu, tyynii, kyynäl, sygyzyy. Karelština má dvacet jeden diftong (zejména severní karelština a livvština) a triftongy. Diftongy a příklad použití: ua (andua, ruadua), yä (tömsyttyä), uo (vuozi, kaččuo), yö (pyörie, nälgävyö), ie (tie, mies, eččie), iä (iäni, miäččy), ai (kaivo, vaihtai), äi (äijy, mäit), oi (koiru, heboine), öi (igävöijä, söi), ui (uinota, ruis), yi (kylyine, sygyzyine), ei (eineh, veičči), au (aunu, algau), äy (käytös, kyndäy), ou (ounas, kaččou), öy (löyly, kävelöy), eu (leugu, reunu), ey (keyhy, leyhkiä), iu (čiučoi, oppiu), iy (liygiläine, eččiy). Triftongy a příklad použití: uau (katkuau), iäy (lykkiäy), uou (juou), yöy (mädžyöy), ieu (katkieu), iey (rebiey).[4] KonsonantyKarelština má 19 souhlásek. Když za konsonantem následuje přední vokál (ä, ö, y, e, i), je pak konsonant změkčený. Zadní vokály (a, o, u) tuto funkci nemají. Změkčení (palatalizace) se případně značí apostrofem (t'outa, died'oi, vil'l'u, pun'u, or'hoi, Vas'a). Mezi konsonanty patří i gemináty (čili dlouhé konsonanty). V karelštině se používají gemináty čč (počči), kk (lukku), ll (villu), mm (lämmin), nn (anna), pp (pappi), rr (sorrat), ss (kissi) ,šš (bošši), tt (tuatto), vv (tuvva). Uprostřed gemináty je šev slabiky (oč-ču, tuk-ku).[5] SlabikyHlásky se přirozeně shlukují do slabik. V karelštině se vyskytují jednoslabičná (suo), dvouslabičná (sa-na) a vícelsabičná slova (vo-ka-li). Slabiky se dělí na krátké a dlouhé, uzavřené a otevřené. Jednoduše řečeno, krátká slabika se skládá ze dvou a méně hlásek (el), dlouhá slabika ze tří a více hlásek (gieu). V uzavřené slabice je vokál uzavřen mezi dvěma konsonantními svahy (lan, čirs), v otevřené nikoliv (ai, tuu). Z toho vyplývá, že uzavřená slabika musí být zákonitě vždy dlouhá. Rozdělit karelské slovo na slabiky je stejně jednoduché jako v češtině, stačí vědět, že hranice slabiky leží mezi geminátou (om-mel-la) či dvěma po sobě jdoucími konsonanty (kah-ten).[6] TvaroslovíPodstatná jménaPodstatná jména v karelštině se dělí na vlastní jména (erisnimet) a obecné názvy (yhteisnimet). Mezi vlastní jména patří následující příklady:
Skloňování Karelská substantiva mohou mít více kmenů. Existují vokalické kmeny v silném a slabém stupni. Ve slově takki je takki- silný vokalický kmen a taki- slabý. Některá slova mají vedle vokalického i konsonantní kmen (kmen končící konsonantem), např.: suuri (suure-, suur-), sammal (sammale-, sammal-).
Přídavná jménaPřídavná jména v karelštině se dělí na dvě skupiny. První z nich jsou tzv. luaduaadjektiivat (adjektiva kvality: barvy, velikosti, hmotnosti, stáří, vnější vlastnosti, vnitřní vlastnosti). Tato přídavná jména se mohou stupňovat (kaunis – krásný, kaunehembi – krásnější, kaunehin – nejkrásnější).
Přídavná jména se skloňují stejně jako podstatná jména. Většinou kongruují s podstatným jménem, které rozvíjejí, tedy přejímají jeho pád a číslo. ZájmenaOsobní zájmena
Osobní zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména, jejich kmeny pro přidání kmenových koncovek jsou minu-, sinu-, häne- + hän-, meijä- + mei-, teijä- + tei- a heijä- + hei-.[10] Ukazovací zájmenatämä (tento), nämmä (tito – zde) Ukazovací zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména.[11] Tázací zájmenaKen? Kdo? Tázací zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména.[12] Vztažná zájmenaken (kdo – rody se nerozlišují), mi (co), kudai (jaký), mittuine (který); plurál: ket, mit, kudamat, mittumat[13] Záporná zájmenaniken (nikdo), nimi (nic), nikudai (žádný), nimittuine; plurál: niket, nimit, nikudamat, nimittumat Záporná zájmena niket a nimit se neskloňují![14] Neurčitá zájmenaNeurčitá zájmena se tvoří přidáním koncovky -gi, -tah, -tahto nebo -liene k tázacímu/vztažnému tvaru v nominativu. Určitá zájmenaMezi určitá zájmena patří kai (všechen), joga (každý), jogahine (další), toine (druhý); v plurálu kaikin, jogahizet, toizet, mollei, mollembat. Zvratná (reflexivní) zájmenaV karelštině se používá zvratné zájmeno iče. Skloňuje se jako ostatní jména.[17] ČíslovkyZákladní číslovky0 nol'a Řadové číslovky0. nol'as Zlomky1/2 puoli SlovesaSlovesa mají finitní (tvar určený mluvnickými kategoriemi) a infinitní tvar (slovníkový tvar). Infinitivy jsou v karelštině tři (např. kirjuttua, kirjuttajes, kirjuttama). Sloveso v karelštině má dva kmeny – vokalický (slabý a silný) a konsonantní. Například sloveso juostaa má vokalický kmen juokse-n a konsonantní kmen juos-kah; sloveso viertä → viere-n, vier-käh. Koncovky sloves vyjadřující osobu a číslo jsou následující:
Vyčasované sloveso si ukažme na příkladu slovesa löydiä (lövvä-, löydä-)
Slovesné způsobyOznamovací způsob – indikativV přítomném čase[22]
V minulém čase[23]
V předpřítomném čase[24]
V předminulém čase[25]
V budoucím čase[26]
Podmiňovací způsob – kondicionálV přítomném čase[27]
Zápor: ei tuos V minulém čase[28]
Zápor: ei tuonnus V předpřítomném čase[29]
olizin, olizit, olis, olizimmo, olizitto ostanuh V předminulém čase[29]
olluzin, olluzit, ollus, olluzimmo, olluzitto ostanuh Rozkazovací způsob – imperativJako příklad si uvedeme sloveso tuvva (tuo-).
Ve druhé osobě: Ve třetí osobě: PříslovcePříslovce se skloňují podle běžného vzoru. Lze je též stupňovat (příponami mba/mbä a ima/imä). MístaNapříklad tiä (zde), tänne (tam), tuos (támhle), tuonne (tam), lähan (blízko), kaikkiel (všude). ČasuNapříklad aijoi (včas), myöhä (pozdě), hedi (hned). ZpůsobuNapříklad hyvin (dobře), paho (zle), kiirehsti (rychle). MíryNapříklad vähä (málo). PříčinyNapříklad ičepiädäh, naerko, ilmite.[31] Předložky a záložkyPředložkyV karelštině existují předložky, které se pojí se jménem v genitivu, partitivu nebo elativu. ZáložkyPostpozice neboli záložky jsou velmi časté, stejně jako například ve finštině. Pojí se s genitivem, elativem, illativem a allativem. SpojkyV karelštině existují spojky souřadící – slučovací (da, i, sego, ni) a vylučovací (eiga, libo, taigo, vai).
Částice
CitoslovceV karelštině se používají například citoslovce a-a, o-o, u-u, ai, oi, ah, oh, eh-heh-heh, čuk-čuk, tprukoi-tprukoi, kis-kis-kis.[35] DialektyKarelštinu by bylo možné rozdělit na dvě skupiny – vlastní karelštinu (dále se dělící na severní a jižní karelštinu) a livvštinu.
HistorieV 9. stol. se v okolí Ladožského jazyka střetly dva vlivy – severní a západní dialekt původního prajazyka (baltskofinský prajazyk), spolu zde daly základ původní karelštině. V 13. stol. tento jazyk dosáhl regionu Savo ve Finsku. V roce 1323 byla Karélie rozdělena mezi Švédsko a Novgorod, což zapříčinilo počátek oddělování dialektů karelštiny. Ve finských oblastech tak vznikly i karelské dialekty finštiny.[37] Do 13. století se datuje i dokument zvaný Tuohikirje 292 (Birch bark letter no. 292 – Dopis na březové kůře č. 292). Je to první dochovaný dokument psaný v baltofinském jazyce, předpokládá se, že se jedná právě o archaickou livvštinu, dialekt karelštiny. Tento našla v roce 1957 sovětská expedice vedená Artemiyem Artsikhovským v blízkosti Novgorodu.[38] V 19. stol. bylo vydáno několik knih v karelštině psaných cyrilicí (modlitby, katechismus), tu postupně nahradila latinka.[39] V roce 1921 se v Sovětském svazu sešel 1. karelský kongres, který diskutoval o tom, zda by mohly karelština a finština být oficiálními jazyky v oblasti budoucí Karelské autonomní republiky (tehdy Karelská autonomní sovětská socialistická republika) vedle ruštiny. V roce 1931 byla karelská abeceda v latince standardizována v Tverské oblasti. V té době karelské noviny v KASSR Karjalan Sanomat stále ještě psaly cyrilicí. Až v 80. letech se začaly vydávat karelské texty psané latinkou. Až v roce 2007 přijaly latinku jako své písmo všechny dialekty karelštiny.[39] V roce 2008 byla na univerzitě v Joensuu ve Finsku udělena první profesura karelského jazyka.[40][41] Médiahttp://depvladimir.narod.ru/urokkat/index.html[nedostupný zdroj] Online kurs karelštiny Vzorový textVšeobecná deklarace lidských práv
OdkazyReference
Externí odkazy
Information related to Karelština |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
