Kritika čistého rozumu
Kritika čistého rozumu (KČR; německy Kritik der reinen Vernunft) je nejvýznamnější dílo německého filosofa Immanuela Kanta a jedno z nejvlivnějších filosofických děl vůbec. Kant v něm předkládá svoji teorii poznání (viz transcendentální filosofie) a řešení problému, jak mohou mít subjektivní podmínky myšlení objektivní platnost. KČR je první ze tří jeho „kritik“; následovala ji Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti. Zjednodušený a zkrácený výklad myšlenek KČR podal Kant ve svazku Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou (1783). Katolická církev dekretem ze dne 11. června 1827 zařadila Kantovu Kritiku čistého rozumu na Index zakázaných knih.[1] VydáníKant psal své dílo v Královci, ale první vydání Kritiky čistého rozumu (označované „A“) přišlo na svět roku 1781 v Rize. Druhé vydání (B), pro něž Kant přepracoval a rozšířil některé pasáže, vyšlo roku 1787. V 90. letech se potom objevila další vydání, která se ale od druhého příliš nelišila. Ve filosofickém diskursu následně probíhala a dosud probíhá polemika ve věci jednotlivých vydání; zatímco obecně je překládáno, citováno a vykládáno spíše vydání druhé, např. Schopenhauer a Heidegger považovali za jádro kantovské nauky vydání první. Přehled členění „Kritiky čistého rozumu“
Reference
Literatura v češtině
Externí odkazy
|