Je autorem více než devadesáti titulů.[2][3] Celkové náklady jeho knih přesáhly hranici několika set tisíc výtisků a byly přeloženy do několika jazyků. V současné době vycházejí také jako audioknihy[4] a elektronicky v edici vybraných spisů Martina Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení[5] a patří k nejstahovanějším ebookům v Google books.[6]
Děkuji panu spisovateli Eduardu Martinovi za jeho malebné a pestré příběhy lidí, které nás v nich obklopují doprovázeny anděly. Rád si v nich čtu a těším se na další.
Už během studií začal Petiška psát divadelní hry (Synové a dcery, Černobílý večer, Tři japonské hry o lásce), psát prózu i verše (sbírka veršů Můj Faust, 1975). Po dostudování se věnoval jak psaní divadelních her, scénářů, tak i psaní veršů (Nespálené deníky 1980, Báj o Omarovi, 1987, Můj Faust,...), divadelních her (Podivuhodná událost v podivuhodné rodině, 1980, tiskem i premiéra...) a próz (řada knih z oblasti sci-fi byla zahájena svazkem povídek Největší skandál v dějinách lidstva 1984, v redakci Iva Železného).[10].
Pro rozhlas vytvořil na 600 prací různých žánrů, od reportáží až po rozhlasové hry pro děti ("Veliký diamant", o životě cestovatelů Emila Holuba a Čeňka Paclta nebo hru "Oblak a meč" o antických dětech v době katastrofy v Pompejích), pro redakci Svobodné Evropy připravil na stošedesát zamyšlení. Spolupracoval i s československou televizí a filmem.
Po revoluci se věnoval svému nakladatelství Martin, ve kterém se zaměřil především na vydávání knih v cizích jazycích (knihy v deseti jazycích, mezi nimi i japonsky a arabsky), česky vydal ve svém nakladatelství např. zpracování příběhů Starého zákona (Příběhy Starého Izraele) od svého otce Eduarda Petišky, nebo paměti Viktora Fischla, sekretáře Jana Masaryka, k jejichž napsání autora inspiroval.
Jeho zájem o výtvarné umění se projevil i v galerijní činnosti, několik let vedl největší soukromou pražskou galerii, která představila desítky umělců.
Po léta vydává pravidelnou řadu Almanachů českých šlechtických rodů (projekt na tuto rodopisnou řadu vypracoval s MUDr. Františkem Lobkowiczem) a Almanachů českých šlechtických a rytířských rodů.
Od sci-fi přešel k dílům ze současnosti (sbírka povídek: "Tatínku, má ďábel oči jako maminka?", román o klonování Ježíše Krista s názvem "Prorok?" s doslovem Tomáše kardinála Špidlíka a román o velké povodni: "Déšť"). Pokračoval také v psaní veršů, vydávaných v četných sbírkách (např. Srdečné pozdravy z Titanicu).
Jeho činnost v genealogické oblasti a v rotariánském společenství (byl prvním šéfredaktorem časopisu Good News), se projevila i v množství titulů, které se těchto dvou oborů jeho činnosti dotýkají (řada jeho publikací vydávaných knižně v angličtině a pojednávajících o Rotary ...anebo např. Heraldické eseje). Dlouhá léta působí v redakční radě revue Prostor, pro kterou napsal na osmdesát esejů.
V současné době se jeho tvorba orientuje na smysl lidského jednání v rámci společnosti a jeho hodnocení. To se reflektuje v sérii čtenářsky oblíbených knih, vydávaných Karmelitánským nakladatelstvím[11][12][13].
Ocenění díla
Jeho práce získala řadu cen. Z rukou Otty Habsburského přijal medaili Marie Terezie, byl vyznamenán cenou Tomáše Bati, cenou Paul Harris Fellow, oceněn medailí Franze Kafky, obdržel cenu AIEP za nejlepší detektivní povídku roku, cenu Havran.[14] Je držitelem cen společnosti Sherlocka Holmese i Společnosti Agathy Christie.[15] V roce 2015 mu byla udělena cena Jakuba Arbese a obdržel cenu Euro Pragensis Ars.[16][17] V jubilejním roce 2021 obdržel za svou poesii literární cenu SIG, udělovanou mensou České republiky.[18]
František Lobkowicz má úředním výnosem mluvnicky nepochopitelné příjmení. Jeho rod se jmenoval po staletí „z Lobkowicz". Úřední změna posunula jeho příjmení do prvního pádu. Je to, jako by se někdo jmenoval „Jiří z Plzně" a najednou se musel jmenovat Jiří Plzně.
Šlechtické tituly jsou zrušeny. Záleží samozřejmě na tom, jestli se přizná úřadu právo brát historii rodině, jejíž kořeny sahají třeba hluboko do přemyslovských dob...
↑ V Arnultovicích zářilo krásné slovo | I-NOVINY.cz. www.i-noviny.cz [online]. [cit. 2018-02-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-02-26.
