Nó či Nógaku (能 Nō) je klasické japonské hudební drama, které je provozováno již od 14. století. Název je odvozen z čínsko-japonského slova dovednost nebo talent.^[zdroj?] Postavy hrají s maskami a ženské i mužské role hrají muži. Obsahuje historické mýty, tradice a také staré příběhy. Drama Nó je převážně vážná dramatická forma, která kombinuje drama, hudbu a tanec do esteticky velmi bohatého celku. Divadlo Nó má své vlastní nástroje a techniky, které se často dědily. Drama Nó bylo podporováno klany, aristokracií, vládou, a zvláště armádou, mnoho vojenských velitelů vlastní divadelní společnost.

Kjógen je komický protipól dramatu Nó. Více používá dialogu a méně již hudby, ale hudebníci Nó se někdy objevují také v divadle Kjógen.

Kjógen a Nó jsou silně spjatá divadla. Bez sebe se takřka neobejdou. V divadle Nó se objevuje v mezi ději Aikjógen (kjógenovský herec), který divadlo jednak oživuje a vypráví příběh v jazyce divákům blízkým, aby děj pochopili, jelikož divadlo Nó používá jazyk z 12. století.

Divadlo bylo velmi oblíbené u obyčejného lidu i u aristokracie. Bylo ovlivněno formou Kabuki a Butoh. Během éry Meidži se rozdělilo na několik druhů. Podle jedné z verzí mělo vzniknout v roce 1375 ve svatyni Kasuge blízko posvátného místa Nara.

Herci divadla Nó: šite, waki, kjógen a hajaši.

• šite nejběžnější role
  • Šite hlavní herec. Většinou představuje prvního člověka, ducha maešite později nočišite
  • Šitezure společníci hlavního hrdiny - šiteho
• waki protipól hlavní postavy šiteho
• wakizure wakiho společnost
• kjógen či aikjógen, mezihry - kjógenovský herec převypravující dění ve hře srozumitelným jazykem.
• hajaši hudebníci: používají nástroje jako flétna, tři druhy bubínků: okawa, kocuzumi a taiko
• džiutai chorus, šest až osm lidí
• kóken většinou tři lidé
• cure doprovod šite

Typické u divadla Nó, že je délka hereckých výstupů omezená a trvá od 30 do 120 minut. Většinou jsou herci muži. Ženy hrají v menších neoficiálních divadlech. Ale ve velkých městech hrají pouze muži.

V současnosti je zhruba 250 her tohoto divadla. Avšak 3000 známých názvů, spoustu z nich se snaží zrekonstruovat.

• Mugen nó svět duchů, fantazie, božstev.
• Genzai nó každodennost, běžný den.

• Geki nó drama
• Furjú nó většinou tanec, estetické hledisko
• Okina (nebo také Kamiuta) spojuje tanec s šintoismus a rituály. Většinou zahajuje různé festivaly.

Obsahuje prvky, které v sobě nese buddhismus a šintoismus také zahrnuje úsporný výrazový minimalismus.

Malba je na scéně pouze kagami-ita, malba stromů na pozadí (většinou borovice) a šintoistická svatyně Kasuga na posvátném místě Nara.

Hašigakari, úzký můstek, kterým přicházejí na jeviště herci. Podobně jako hanamiči v kabuki.

Každá scéna má na stropě hák pro upevnění zvonu dódžódži.

Kostým je stylizovaný a symbolický. Hlavní hrdina šite má kostým lehce extravagantní, méně nákladný má jeho doprovod cure, a doprovod protivníka wakizure. Hudebníci a chorus nosí moncuki kimono.

Maska v divadle Nó se nazývá omote; je vyrobena z hlíny, laku, papíru, dřeva, textilu.

Většinou je maskou vybavena postava šite, hlavní hrdina, také jiné postavy cure a ženy užívají na jevišti masku. Maska znázorňuje typy postav jako žena, božstvo, kněz, démon, zvíře. Také často mládí a stáří. Maska se používá i pro znázornění běhu času, herec ve třiceti, čtyřiceti a padesáti letech. Protivník šiteho waki je bez masky. Také maska předstírá emoce jako strach nebo smutek.

Nó tvoří chorus a hajaši hudebníci. Hudebníci jsou nazýváni "hajaši-kata". Tři bubeníci: šime-daikó,ócuzumi a kocuzumi a flétnista je šinobue.

V Japonsku je nyní asi 1500 profesionálních herců divadla Nó, ale věnuje se mu také spousta lidí na amatérské úrovni. V minulosti herci bývali muži. V současnosti i ženy, většinou dcery již zavedených herců. Některé školy:

• Kanze
• Hóšó
• Komparu
• Kita
• Kongó

Každou školu vede rodina zvaná jako sóke, a hlavou je iemoto, každá rodina upravuje písně, či píše nové hry, uchovává a rozšiřuje tradici divadla Nó.

• Bertolt Brecht
• Peter Brook, zakladatel francouzského výzkumu divadla, také autor filmové verze Bhagavadgity
• Jacques Lecoq
• Jacques Copeau
• Eugenio Barba
• Jerzy Grotowski, polský režisér
• Heiner Müller
• Eugene O'Neill
• Osvobozené divadlo

• William Henry Bell
• Igor Fjodorovič Stravinskij
• Benjamin Britten
• Carlo Forlivesi
• Olivier Messiaen
• Iannis Xenakis
• David Byrne

• Ezra Pound
• William Butler Yeats

terminologie pochází od tvůrců Zeami a Zenčiku.

• Hana květina, krása, mládí
• Júgen hloubka, transcendence
• Kokoro nebo shin srdce, mysl
• Rójaku závěr
• Myó šarm
• Monomane napodobení
• Kabu-isšin "píseň srdce" spojení srdce a mysli

• Vieux-colombier
• Osvobozené divadlo

• James R. Brandon (editor). "Nō and kyōgen in the contemporary world." (foreword by Ricardo D. Trimillos) Honolulu : University of Hawaiʻi Press. 1997.
• Karen Brazell. Traditional Japanese Theater: An Anthology of Plays. New York: Columbia University Press. 1998.
• Benito Ortolani. The Japanese Theatre: From Shamanistic Ritual to Contemporary Pluralism. Princeton: Princeton University Press. 1990.
• Royall Tyler (ed. & trans.). Japanese Nō Dramas. London: Penguin Books. 1992 ISBN 0-14-044539-0

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Divadlo Noh na Wikimedia Commons

• intertextualita ve středověkém textu jedné z japonských divadelních her nó
• Noh Stories in English / 財団法人大槻能楽堂 Archivováno 1. 11. 2018 na Wayback Machine.
• Translations of thirteen Noh plays
• Kyogen: Classical Japanese Comic Theatre
• Virtual Reality and Virtual Irreality:On Noh-Plays and Icons
• Noh mask master Shigeharu Nagasawa Noh Masks / 長澤重春能面集　Japan
• Noh stage
• Page on the variable expressions of Noh masks
• Contemporary work informed by the Noh tradition for an american audience
• Noh plays Photo Story and Story Paper
• KODAMA SHOUN NOH MASK
• English language noh performances and workshops
• Article about Noh plays in Japanese woodblock prints