Obcovací řeč

Obcovací řeč (německy Umgangssprache) bylo pomocné kritérium, kterým se při sčítání lidu nepřímo zjišťovala národnost obyvatel. Zavedl ho mezinárodní statistický kongres v Bruselu v roce 1853, jakožto jazyk, kterým člověk hovoří ve své bezprostřední komunitě. V Rakousku-Uhersku se jeho prostřednictvím začaly národnostní poměry mapovat až při sčítání lidu v roce 1880, a to přestože další statistický kongres, konaný roku 1872 v Petrohradě, už začal upřednostňovat mateřskou řeč, pomocí které lze národnost zjistit přesněji. Obcovací řeč byla využívána i při dalších rakousko-uherských sčítáních v letech 1890, 1900 a 1910, až po vzniku Československé republiky byla při dalším sčítání roku 1921 národnost, za jejíž hlavní znak byla brána právě mateřská řeč, zjišťována prostřednictvím vlastního přihlášení se ke konkrétní národnosti.^[1][2]

Využíváním obcovací řeči docházelo ke zkreslování statistických dat, protože počet příslušníků většinových národností tím byl značně nadhodnocen.^[1] Za obcovací řeč totiž byl chápán jazyk, kterým občan komunikoval především s úřady, takže např. Češi žijící ve většinově německém prostředí měli často obcovací řečí němčinu. V obdobné situaci byli i Slováci v Uhrách (nehledě k tomu, že čeština a slovenština byla tehdy zapisována společně jako jazyk česko-moravsko-slovenský, böhmisch-mährisch-slovakisch). Kromě toho byl na národnostní menšiny prováděn při sčítání nátlak, aby se přihlásili k většinové obcovací řeči, a sčítací komisaři měli provádět i svépomocné korektury sčítacích archů.^[3] Pozdější sledování národnostní situace prostřednictvím „kmenové příslušnosti“ bylo kromě větší přesnosti výhodnější i v tom, že ke své národnosti se mohli přihlásit také Židé a Romové, přestože třeba nemluvili hebrejsky nebo romsky.^[2]