|
Ozbrojené síly Ruské federace
Ozbrojené síly Ruské federace (rusky Вооружённые си́лы Росси́йской Федера́ции) jsou vojenské jednotky Ruské federace. Se zhruba 1,3 miliony aktivních vojáků patří na 4. místo mezi největšími ozbrojenými sílami,[4] zároveň mají k dispozici zhruba 2 miliony rezervistů a největší arzenál jaderných zbraní na světě.[5] Ruské síly zároveň díky dědictví po sovětské armádě disponovaly rozsáhlými zásobami ručních zbraní, munice a až desetitisíci kusy těžké vojenské techniky včetně tanků.[6] Vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident Ruské federace. Správním úřadem, který má na starosti Ozbrojené síly Ruské federace, je Ministerstvo obrany Ruské federace. Většinu příslušníků ozbrojených sil tvoří vojáci a důstojníci z povolání (kontraktniki), problém však pro Rusy představuje dlouhodobě nepříznivý demografický vývoj populace a nižší počet vojáků základní služby (trvající 12 měsíců),[7] kterých v posledních letech nastupuje okolo 270 tisíc ročně v rámci jarního a podzimního odvodu.[8] Zatímco v roce 2010 mobilizační rezervy činily asi 31 milionu osob, do roku 2050 podle demografů může klesnout až na pohou čtvrtinu tohoto počtu.[9] Ruský armádní rozpočet by měl v roce 2024 dosáhnout rekordních zhruba 10,8 bilionů rublů (v přepočtu zhruba 120 miliard USD), dalších zhruba 3,9 bilionu rublů by však dle odhadů ruského webu Važnyje istorii mohlo do armády směřovat z utajených výdajů ostatních ministerstev, což by znamenalo výdaje téměř 40 % federálního rozpočtu na rok 2024[10] a zhruba 6 % HDP.[11] V roce 2025 by měl rozpočet dále vzrůst na 13,5 bilionů rublů.[12] Nejvýznamnějšího nasazení se ruské ozbrojené síly dočkaly od února 2022 v rámci invaze na Ukrajinu, ruským vedením označované za "speciální vojenskou operaci". Navzdory výrazné materiální převaze a vyššímu mobilizačnímu potenciálu nedokázaly během dvou let ukrajinské síly porazit, dosáhly pouze dílčích úspěchů na jihu Ukrajiny a Donbasu a naopak utrpěly výraznou porážku v bitvě o Kyjev a během ukrajinské protiofenzívy v Charkovské oblasti. Organizační rozděleníOrganizačně jsou Ozbrojené síly Ruské federace rozděleny na: V rámci Ozbrojených sil Ruské federace dále existují tři samostatné druhy vojsk, a to: HistorieSovětské dědictvíPo neúspěšném srpnovém puči z roku 1991, do nějž se zapojily nebo s ním sympatizovaly i armádní špičky včetně ministra obrany Dmitrije Jazova, panovala mezi prezidentem Borisem Jelcinem, který se postavil proti pučistům a postupně získával vliv na úkor oslabeného Michaila Gorbačova, a vrchním velitelstvím armády značná nedůvěra.[13] Náhlý rozpad SSSR na konci roku 1991 navíc zastihl rozsáhlé sovětské ozbrojené síly nepřipravené na novou situaci. Kontrolu nad jednotkami umístěnými na území bývalých svazových republik přebíraly nově vzniklé národní státy a společné velení vojska nově vzniklého a nepříliš soudržného Společenství nezávislých států (CIS) se do roku 1993 ukázalo jako neudržitelné.[14] Ozbrojené síly Ruské federace byly ustaveny Jelcinovým dekretem ze 7. května 1992, který převedl všechny jednotky sovětské armády na základnách na území Ruska pod ruskou kontrolu. V armádě tehdy sloužilo asi 2,88 milionu osob. Novým ministrem obrany byl jmenován důstojník výsadkových vojsk Pavel Gračev, jenž byl sice již během puče loajální prezidentovi, ovšem postrádal autoritu v armádních strukturách.[13] Ozbrojené síly v kriziRozpad SSSR znamenal pro nástupnickou Ruskou federaci, která procházela hlubokou ekonomickou krizí, problém se značně naddimenzovanou armádou, která se navíc zčásti navracela ze zahraničí. Ozbrojené síly se potýkaly s prodlením s platy, nedostatkem ubytovacích kapacit a špatnou stravou, které vedly k masovému rozkrádání armádní výzbroje a zásob a v případě řady důstojníků k organizovanému zločinu.[15] Ministr obrany Gračev dokonce v roce 1994 prohlásil, že "žádná armáda na světě není v tak zuboženém stavu jako ta ruská".[16] V roce 1996 navíc z celkových zhruba 670 tisíc příslušníků pozemních sil tvořilo 290 tisíc důstojníků, mnoho z 85 divizí tak reálně existovalo pouze na papíře.[17]  Nízká bojová efektivita se naplno projevila během ruského zásahu v Čečensku během první čečenské války (1994-96). Dle sebevědomého prohlášení Gračeva přitom měli Rusové obsadit hlavní město Grozný jedním výsadkářským plukem během pár hodin.[18] Ruské jednotky, celkem čítající přes 23 tisíc mužů, sice město po těžkých bojích v lednu 1995 obsadily, ale ani tak nedokázaly zlomit odpor čečenských partyzánů, kteří navíc po překvapivém protiútoku v srpnu 1996 obsadili prakticky celé hlavní město, a donutili tak Rusy k uzavření potupného příměří a fakticky uznání čečenské autonomie.[19] Nervozitu až paniku západních zemí však vyvolával zejména osud obrovského arzenálu jaderných zbraní, které se za daných okolností mohly dostat do rukou autoritářských režimů či teroristických skupin. Přestože se zprávy o údajných ztrátách jaderných zbraní ukázaly jako falešné, Západ neváhal poskytnou finanční podporu na jejich zabezpečení a podporu jaderným vědcům.[20] Modernizační úsilíZměna v armádní politice přišla na přelomu století s nástpem nového prezidenta Vladimira Putina, který začal armádu modernizovat. V roce 2001 se novým ministrem obrany stal Sergej Ivanov, za jehož vlády i přes odpor vrchního velení došlo ke zkrácení povinné vojenské služby z 18 na 12 měsíců a zvýšení podílu profesionálních vojáků. Skutečně zásadních reforem se ozbrojené síly dočkaly v reakci na válku v Jižní Osetii za ministra Anatolije Serďukova (2007-12) a náčelníka generálního štábu Makarova. Došlo k rozsáhlé redukci důstojnických pozic, vyřazení beznadějně zastaralé munice (včetně té pro tanky z druhé světové války T-34) nebo reformě vojenských okruhů.[21] Rozsáhlou redukcí kromě pozemní armády prošlo i letectvo, kde se počet leteckých základen snížil z 242 na 52 a ze 340 jednotek zůstalo 180, nebo námořnictvo, kde z 240 plavidel zůstalo v aktivní službě pouze 123.[22] Naopak na významu postupně začaly získávat elitnější jednotky jako Specnaz nebo vzdušné výsadkové vojsko VDV, nasaditelné jako rychle dostupné expediční síly i v zahraničních konfliktech.[22] V nastoleném modernizačním trendu pokračoval i následný ministr obrany Sergej Šojgu (2012-2024) s novým náčelníkem generálního štábu Valerijem Gerasimovem. Šojgu se snažil vyřešit přetrvávající problém s nedostatkem profesionálních vojáků zvýšením platů, celkovým zlepšením podmínek nebo náborem bývalých poddůstojníků, jejichž místa byla předtím zrušena v rámci úsporných opatření.[23] Pokračující modernizace ruských ozbrojených sil byla v souladu s důslednější snahou prezidenta Putina o prosazování ruských zájmů v blízkém zahraničí. V roce 2013 nařídil Putin remilitarizaci arktického území, bohatého na surovinové zdroje. V této oblasti Rusko jasně dominuje, má světově největší flotilu ledoborců a modernizuje přístavy a letiště.[zdroj?] Koncept hybridní válkyZásadním přelomem bylo popírané nasazení ruských ozbrojených sil, zejména těch speciálních, během anexe Krymu během února až března 2014, kdy byl poloostrov navzdory přítomnosti ukrajinských sil obsazen prakticky bez boje.[24] Na tomto výrazném ruském úspěchu měl důležitý podíl propracovaný koncept tzv. hybridní války, který výrazně komplikoval adekvátní reakci ukrajinské strany i zahraničních vlád.[25] V bojích na východní Ukrajině pak ruské jednotky v létě 2014 zabránily porážce povstalců ze samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a naopak dodávkami těžké techniky a následně i svou intervencí přispěly k porážce Ukrajiny v bitvě o Debalceve v únoru 2015 a stabilizaci frontové linie.[26] Problémy se zaváděním nových zbraníRuský prezident Putin opakovaně hovořil o zavádění nových zbraní, které měly získat Rusku technologický náskok nad Západem.[27] Jejich vývoj však provázely potíže a odčerpávaly značné finanční prostředky.[27] Symbolem se stal zejména tank T-14 Armata, který byl poprvé představen na vojenské přehlídce v Moskvě již v roce 2015, ale po neustálých odkladech v dodávkách byl nakonec projekt na počátku roku 2024 pozastaven kvůli vysoké ceně stroje.[28] Se zpožděním v dodávkách, neschopností sériové výroby a pochybnostmi o účinnosti deklarované technologie stealth se potýkaly i letouny Suchoj Su-57,[29] zcela nerealisticky se jevila prohlášení o stavbě nových letadlových lodí,[27] přestože tehdejší velitel ruského námořnictva Viktor Chirkov již v roce 2015 mluvil o přípravě letadlové lodi s výtlakem 85 tisíc tun.[30] Putin dále v roce 2018 představil šest typů nově vyvíjených strategických zbraní v ozbrojených silách, ke kterým o rok později přibyla ještě jedna.[31] Mezi ně patřily mezikontentální balistická střela RS-28 Sarmat, jaderné torpédo 2M39 Poseidon, hypersonická střela Ch-47M2 Kinžal, hypersonický kluzák Avantgard, střela s plochou dráhou letu s jaderným pohonem 9M730 Burevestnik a laserový systém Peresvět, k nimž o rok později byla přiřazena i hypersonická protilodní střela 3M-22 Zirkon.[31][32][33] Ačkoli většina z nich v zemích Severoatlantické aliance vyvolávala obavy, postupně se stále častěji objevovaly názory o přeceňovaných schopnostech těchto zbraní, případně byly zařazovány do výzbroje v minimálním množství.[27][34] Například střelu s plochou dráhou letu Kinžal, která měla být dle Rusů nesestřelitelná, dokázali Ukrajinci poprvé v květnu 2023 sestřelit protivzdušným systémem MIM-104 Patriot.[35] Střela Burevestik, která měla být schopna zasáhnout jakékoli místo na Zemi a vyhnout se i americké protiraketové obraně, zase dle západních expertů byla kvůli riziku kontaminace radiací ohrožením i pro samotné Rusko, kvůli čemuž ji Thomas Countryman ze Sdružení pro kontrolu zbrojení označil za "létající Černobyl".[32] Obnova politické výchovyV červenci 2018 ruské ministerstvo obrany zřídilo Hlavní vojenskou politickou správu a to na základě výnosu prezidenta Vladimira Putina. Útvar, který obnovil činnost politických zástupců velitelů, má dbát o zajištění morální a ideologické situace v armádě, dohlížet na dodržování pořádku a vojenské kázně a pečovat o veterány. Navázal tak na praxi fungující v sovětských ozbrojených silách do roku 1992. Prvním velitelem útvaru se stal Andrej Valerijevič Kartapolov.[36] Invaze na Ukrajinu (od roku 2022) Podrobnější informace naleznete v článku Ruská invaze na Ukrajinu.
Přestože se ruské ozbrojené síly v posledních desítkách let účastnily řady konfliktů a velkých vojenských cvičení, jejich skutečnou bojeschopnost prověřila až invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Zatímco západní zpravodajské služby, analytici i sami Rusové zpočátku přecenili sílu útočících vojsk a předpokládali rychlý kolaps Ukrajiny,[37] ruské ozbrojené síly během více než dvou let bojů nedokázaly dosáhnout rozhodujícího vítězství a invaze ukázala dlouhodobě neřešené problémy, jako je nedostatečná logistika nebo rozšířená šikana odvedenců, tzv. dědovščina. Ruské ozbrojené síly sice v první polovině roku 2022 postupovaly na jihu, kde obsadily Cherson a po dlouhém dobývání Mariupol, ale selhaly v bitvě o Kyjev nebo Charkov. Když Ukrajinci na konci léta zahájili protiofenzívu na jihu Ukrajiny a poté i velmi úspěšnou operaci v Charkovské oblasti, od naprostého kolapsu široké fronty na severovýchodě Ukrajiny původně profesionální vojsko zachraňovala politicky nepopulární mobilizace v Rusku a nasazení mnohdy špatně vycvičených vojáků proti postupujícím ukrajinským jednotkám.[38] Před očekávanou ukrajinskou ofenzívou Rusové do jara 2023 vybudovali rozsáhlá opevnění, což byl jeden z hlavních faktorů, proč následný ukrajinský úder dosáhl jen minimálních úspěchů.[39] V říjnu 2023 Rusové opět útokem na Avdijivku převzali inciativu a v opotřebovávací válce dokázali pomalu, ale systematicky na Donbase postupovat. Zatímco Ukrajinci se potýkali s nedostatkem vojáků, zbraní a munice,[40] Rusové dokázali navzdory rostoucím nákladům díky vysoké finanční odměně motivovat desítky tisíc mužů k dobrovolnému podpisu kontraktu s armádou[41] a využít materiální převahy. Na jaře 2024 již bylo na Ukrajině nasazeno přes 500 tisíc ruských vojáků,[42] čehož velení využívalo k tlaku na několika místech fronty, zejména u Charkova a směrem na Pokrovsk. Útočné operace neoslabila ani výměna dlouholetého ministra obrany Sergeje Šojgua, kterého nahradil Andrej Bělousov, a následné čistky na ministerstvu obrany kvůli údajné korupci.[43] V srpnu 2024 Ukrajinci zaskočili ruské obránce překvapivým tažením do ruské Kurské oblasti, kde dokázali obsadit stovky km2 území,[44] ale ruský prezident Putin před osvobozením vlastního území upřednostnil pokračování ofenzívy na pokrovském směru.[45] Mobilizace Podrobnější informace naleznete v článku Mobilizace v Rusku (2022).
Kvůli nedostatku vojáků již v průběhu roku 2022 v Rusku probíhala tzv. skrytá mobilizace, která měla za cíl doplňovat počty, aniž by bylo třeba vyhlašovat nepopulární mobilizaci.[46] Rychlý ukrajinský postup na přelomu léta a podzimu 2022 však donutil Putina k vyhlášení částečné mobilizace, která měla za cíl zmobilizovat zhruba 300 tisíc vojáků, ale jejíž průběh byl značně chaotický a docházelo k odvodu i nezpůsobilých jedinců.[46] Vyhlášení mobilizace zároveň vedlo k emigraci stovek tisíc ruských občanů do zahraničí a žhářským útokům na náborová střediska.[46] ZtrátyBěhem invaze ruské ozbrojené síly utrpěly katastrofální ztráty. Již v prosinci 2023 odtajněná zpráva americké rozvědky zmiňovala, že Rusko přišlo o 87 % vojáků a dvě třetiny vojáků, které mělo v aktivní službě před zahájením útoku na Ukrajinu.[47] Dle projektu Oryx k 18. prosinci 2024 dosáhly ztráty včetně poškození 19 587 kusů těžké techniky, z toho 3 645 tanků, 5 210 bojových vozidel pěchoty, 578 obrněných transportérů a 1 818 dalších obrněných vozidel, 419 tažených děl, 861 samohybných děl, 446 salvových raketometů, 133 letadel, 147 vrtulníků a 28 válečných lodí a ponorek.[48] Oproti Ukrajině tak byly zdokumentované ztráty techniky zhruba trojnásobné.[49] Dle francouzských odhadů z počátku května 2024, zveřejněných francouzským ministrem obrany Stéphanem Séjourném, dále dosáhly ztráty na ruské straně zhruba 500 tisíc vojáků (z toho 150 tisíc bylo zabito a dalších 350 tisíc zraněno), britské odhady hovořily o celkem zhruba 450 tisíc zabitých a zraněných ruských vojácích od začátku konfliktu.[50] V září 2024 již Ministerstvo obrany Spojeného království ruské ztráty odhadovalo na 610 tisíc zabitých a zraněných, přičemž během srpna 2024 dosahovaly denní ztráty v průměru téměř 1 200 mužů.[51] Ke konci října dle západních odhadů ruské ztráty zahrnovaly 115 tisíc zabitých a 500 tisíc zraněných.[52] Novináři z ruského nezávislého projektu Mediazona do konce října 2024 dokázali identifikovat 75 382 zabitých ruských vojáků,[53] k 6. prosinci to bylo již 82 505 padlých.[54] Dle odhadů tak mohlo padnout zhruba mezi 120 až 200 tisíci vojáků.[54] Nahrazování ztrátVýroba nových kusů obrněné techniky, produkované ruským vojenským průmyslem, která byla v roce 2023 odhadnuta na 50-200 tanků a 400-700 bojových vozidel pěchoty,[55] zdaleka nedokázala pokrývat značné ztráty na frontě. Ty se tak projevily i v dramatickém úbytku uskladněné techniky ze sovětské éry. Dle OSINT účtu Highmarsed na sociální síti X se z předválečného počtu zhruba 19 700 kusů taženého a samohybného dělostřelectva v polovině roku 2024 nacházelo ve skladech viditelně ze satelitních snímků již pouze 8 763 kusů,[56] ze zhruba 6 200 tanků pouze 3 657,[57] počet bojových vozidel pěchoty dle účtu Jompy klesl z téměř 16 000 kusů na 8 847.[58] Uskladněná technika, která v roce 2024 zůstávala ve skladech, navíc byla z velké části ve špatném stavu a její oprava nedávala z ekonomických a časových důvodů příliš smysl.[59] Při stávajícím tempu ztrát by tak mohlo dojít k vyčerpání ruské uskladněné použitelné techniky na přelomu let 2025/2026.[55] Přehled nasazení ozbrojených silRuské ozbrojené síly se účastnily řady domácích i zahraničních konfliktů.
StrukturaPozemní jednotkyPozemní armáda (Armija Rossiji) je největší složkou ozbrojených sil, které před invazí na Ukrajinu v roce 2022 tvořilo 280 tisíc vojáků včetně důstojníků.[60] Kvůli rozsáhlým redukcím po rozpadu SSSR byly omezovány tradiční divize, které měly deset tisíc vojáků, více než tři sta tanků a bojových vozidel pěchoty a skládaly se ze tří pluků a každý pluk ze tří praporů. Přednost dostávaly menší formace, zejména brigáda. Ve snaze zajistit vysoce bojeschopné jednotky (složených pouze z profesionálních vojáků) a rychle nahrazovat ztráty armáda experimentovala s vytvářením kombinovaných praporních taktických skupin (BTG) o zhruba 600-900 mužích s vysokou palebnou podporou tanků a dělostřelectva, kdy každá jednotka měla k dispozici kolem deseti až třinácti tanků, baterii raketového dělostřelectva o počtu šesti strojů a baterii hlavňového dělostřelectva o šesti strojích a dvě baterie protivzdušné obrany. Jádro jednotky tvořil motostřelecký prapor s třiceti až pětačtyřiceti bojovými vozidly pěchoty a s dvěma až třemi rotami pěšáků. Ovšem takto složené jednotky se potýkaly s nedostatečnou soudržností a při vpádu na Ukrajinu se tyto formace ukázaly kvůli nedostatku pěchoty jako značně zranitelné zejména v městském prostředí. Další slabinou praporních uskupení je nedostatek styčných důstojníků, kteří mají koordinovat činnost na úrovni vyšších celků a zajistit logistiku - tzn. dodávky munice, potravin, léků a nové výstroje. Logistické prapory nejsou součástí bojových jednotek a je třeba je zajišťovat prostřednictvím vyššího velení.[61] Ruská armáda se před blížící invazí postupně začala vracet k diviznímu uspořádání (byť pouze se zhruba 6-7 tisíci členy personálu) a do konce roku 2021 bylo zejména na západě země obnoveno 8 mechanizovaných a jedna tanková divize včetně prestižní Tamanské a Kantěmirovské s tím, že brigády budou případně využívány spíše v menších konfliktech.[62] Součástí jsou i dvě specializované horské brigády v oblasti Severního Kavkazu a dvě arktické brigády v oblastech poblíž polárního kruhu. Pozemní armáda dlouhodobě spoléhá na masové nasazení tanků a dělostřelectva. Páteří tankových sil byly před invazí různé verze tanku T-72, doplněné o modifikace tanků T-80 a T-90, celkem několik tisíc tanků v aktivní službě.[6] Od západních armád se však ta ruská liší zejména masivní podporou dělostřelectva, kdy například na úrovni brigád mají Rusové k dispozici dva dělostřelecké a jeden raketový prapor ve srovnání s dělostřeleckým praporem americké armády.[63] Problém však představuje zásobování těchto jednotek i kvůli výrazné závislosti ruské logistiky na železnici a nedostatečnému počtu silničních vozidel v podpůrných jednotkách. Zvláště komplikovaná logistická situace by ruskou armádu postihla v případě hypotetického střetu na Dálném východě.[64] Ruská pozemní vojska utrpěla katastrofální ztráty vojenské techniky včetně několika tisíc zničených tanků v průběhu ruské invaze na Ukrajinu[65][66] které ji přinutily používat ve velkém i historické stroje typu T-62 ap.[67] Vzdušně-kosmické síly Podrobnější informace naleznete v článku Vzdušně-kosmické síly Ruské federace.
Vzdušně-kosmické síly (Vozdušno-kosmičeskije sily) před invazí disponovaly zhruba 150 tisíci příslušníků vojenského personálu, z nichž tři čtvrtiny tvořili profesionální vojáci, 1 700 letouny s pevným křídlem a 1 500 vrtulníky, tedy po USA nejrozsáhlejšími vzdušnými silami.[68] V současné podobě (od roku 2015) zahrnují i protiraketové systémy a bezpilotní prostředky. Vzdušně-kosmické síly sice po SSSR zdědily rozsáhlé množství letounů, ovšem nedostatek financí a péče se projevil rozsáhlou redukcí vzdušné flotily. Přesto si Rusové navzdory vysokým nákladům udržují například i silné strategické letectvo a snaží se držet krok se Západem i ve vývoji nových strojů jako Su-57 s deklarovanou technologií stealth. Rozsáhlého nasazení se vzdušné síly dočkaly během války v Sýrii, které přinesly pilotům zkušenosti chybějící kvůli menšímu počtu nalétaných hodin ročně oproti západním letectvům. Zejména na západě země na hranicích s Ukrajinou a zeměmi NATO Rusové disponovali hustou protivzdušnou obranou a pokročilými prostředky elektronického boje. Pokročilých schopností dosáhly VKS během invaze na Ukrajinu na poli dronů, kde dříve zaostávaly.[69] Rusové dokázali zasahovat cennou ukrajinskou techniku sebevražednými drony Lancet. Ovšem na druhou stranu ani oni nedokázali účinně potlačovat nepřátelské drony a cílem se mimo jiné opakovaně stávala ruská vojenská letiště nebo prostředky protivzdušné obrany. Námořnictvo Podrobnější informace naleznete v článku Námořnictvo Ruské federace.
Válečné námořnictvo (Vojenno-morskoj flot) i kvůli geografii země a nedostatku nezamrzajících přístavů tradičně patřilo k méně významným složkám ruských ozbrojených sil a na rozdíl například od amerického námořnictva sloužilo zejména k obraně pobřeží a námořníci byli opakovaně používáni jako pěchota. Produkci válečných plavidel navíc zkomplikovala po rozpadu SSSR samostatnost Ukrajiny, která byla centrem námořního průmyslu a kde byla postavena také jediná ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov, která se ale potýkala s častými poruchami.[70] Černomořská flota navíc byla závislá na pronájmu námořní základny v Sevastopolu na Krymu od Ukrajinců. Největší hrozbu tak pro potenciální vyspělé protivníky představovaly ruské jaderné ponorky. Námořnictvo se skládá ze tří flot, jedné flotily a Severní floty, ze které se v roce 2014 stalo Spojené strategické velení, kterému byly podřízeny i pozemní jednotky v oblasti. Největší část úkolů zajišťovala Černomořská flotila, která však během invaze na Ukrajinu ztratila velké množství plavidel včetně své vlajkové lodi – křižníku Moskva, přestože ukrajinské námořnictvo již předtím prakticky přestalo existovat. Raketová vojska strategického určeníTěžištěm odstrašující síly Ruska jsou jaderné zbraně. Rusko disponuje zhruba 8500 jadernými hlavicemi, což je zhruba o 800 více než USA a o 8250 více než Čína. I přes počet jaderných hlavic je však jaderný potenciál Ruska ve srovnání s USA omezený díky kontinuálnímu technologickému zaostávání a výrazně méně rozvinutým prvkům komplexního systému jaderných sil [71] Vzdušně-výsadková vojska Podrobnější informace naleznete v článku Výsadkové vojsko (Rusko).
Vzdušně-výsadková vojska (VDV; Vozdušno-desatnyje vojska) jsou považována za elitní a rychle nasaditelné síly, jejichž významu v moderních ruských ozbrojených silách odpovídá jejich samostatnost. V roce 2016 VDV disponovala zhruba 45 tisíci vojáky (z toho přes 70 % profesionály) ve 4 divizích, 4 brigádách a jedné brigádě speciálních sil.[72] Kvůli vysoké motivovanosti jejich příslušníků byly výsadkové jednotky opakovaně využívány jako lehká pěchota.[73] Se svým primárním cílem, tedy bojovým výsadkem v týlu nepřítele, byly nasazeny v klíčové bitvě o letiště Hostomel v únoru 2022 při invazi na Ukrajinu, ovšem letiště nedokázaly rychle obsadit, což umožnilo ukrajinským obráncům zformovat obranu v bitvě o Kyjev. Vojenské okruhy V období po rozpadu SSSR bylo území Ruska rozděleno do šesti vojenských okruhů: Moskevského, Leningradského, Severokavzského, Povolžsko-Uralského, Sibiřského a Dálněvýchodního. Jednotlivá loďstva byla z hlediska organizace samostatná. Těchto šest vojenských okruhů bylo v rámci reformy sloučeno a byly z nich vytvořeny čtyři nové vojenské okruhy, jejichž součástí jsou již veškeré pozemní, vzdušné a námořní síly Ruska. Od konce roku 2010 byly pozemní síly, letectvo a námořnictvo rozděleny do čtyř vojenských okruhů:
PersonálRuské ozbrojené síly se skládají z profesionálních vojáků a branců, v případě potřeby pak mohou být povoláni i záložníci. Model vychází ze sovětského vzoru, který byl částečně modifikován, aby lépe vyhovoval velikosti a finančním možnostem samostatného Ruska.[8] BranciBranci jsou tvořeni muži ve věku 18-27 let, kteří jsou na základě povolávacího rozkazu až na výjimky stanovené zákonem povinni absolvovat neplacenou vojenskou službu po dobu 12 měsíců (do roku 2008 18 měsíců), poté jsou automaticky zařazeni do záloh.[8] Část branců na základě jejich předpokladů slouží také ve vojsku Národní gardy, složek orgánů vnitřní bezpečnosti nebo Federální bezpečnostní služby (FSB), další míří ke speciálním jednotkám.[8] Do roku 2015 tvořili branci přes 50 % příslušníků ozbrojených sil, poté se armáda částečně profesionalizovala a podíl branců klesl zhruba ke 30 %.[8] Ročně je odvedeno okolo 270 tisíc branců v rámci jarního a podzimního odvodu.[8] Zároveň se však ruské úřady potýkají s rozšířenou snahou vyhnout se odvodům.[8] Branci, kteří neabsolvovali alespoň čtyřměsíční výcvik, podle zákona nesmí být nasazeni do boje. Přestože ruští představitelé v souvislosti s invazí na Ukrajinu i kvůli citlivosti pro ruskou veřejnost opakovaně ujišťovali, že k nasazení branců na Ukrajině nedojde,[38] minimálně stovky z nich se zúčastnily bojových operací.[8] Ti měli sloužit i bez dostatečných zkušeností již od začátku invaze[75] například na potopeném křižníku Moskva[76] nebo v Kurské oblasti na ruském území, kde od srpna 2024 čelili ukrajinskému útoku a řada branců se dostala do ukrajinského zajetí.[44] ZáložníciRuské ozbrojené síly disponují zhruba dvěma miliony záložníky (zhruba 10 % z jejich celkového teoretického počtu), tedy nejvyšším počtem na světě.[9] Záložníci ke svému nasazení nepotřebují tak dlouhý výcvik (v míru se neúčastní vojenských cvičení), jejich bojová hodnota je však i kvůli nízkému povědomí zacházení s moderními zbraněmi, diskutabilní morálce a zastaralosti jejich vybavení nízká.[9] Podobně jako branci mohou být povoláni i do pořádkových a týlových jednotek. První skupinu záložníků (teoreticky až 31 milionů osob v roce 2010), fungující na principu sovětských masových záloh, tvoří až na výjimky:
Druhou skupinu od roku 2015 tvoří záložníci, kteří podepsali smlouvu s ministerstvem obrany o vstupu do zálohy, a jsou tedy obdobou například českých Aktivních záloh.[9] Ti sice jako první skupina vykonávají své civilní povolání, ale zároveň se pravidelně účastní vojenského výcviku a dostávají finanční odměnu. Aktivní zálohy se však již od vzniku potýkaly s katastrofálním nedostatkem zájemců (v roce 2019 je tvořilo 4-5 tisíc mužů), což nevyřešilo ani spuštění programu Bojová armádní záloha země v roce 2021.[9] Úspornými reformami byly výrazně zredukovány rovněž kádrové jednotky, složené z důstojníků a technického personálu, které mají být v případě mobilizace doplněny o bojový personál.[9] KriminalitaV ruských ozbrojených silách je masově rozšířena šikana zejména branců, tzv. dědovščina. Například v roce 2019 zaznamenala ruská vojenská prokuratura 51 000 případů porušení lidských práv vojáků a 9 890 případů sexuálního obtěžování.[77] Přes vysoké množství sebevražd a podezřelých úmrtí branců jsou tyto případy velením často ututlány.[8] Zásadním sociálním problémem pro Rusko jsou také patologické jevy u bývalých vojáků, zejména vězňů, kteří prošli tzv. speciální vojenskou operací na Ukrajině.[8] Ruský portál Vjorstka odhalil do konce září 2024 na ruském území téměř 500 zabitých nebo těžce zraněných osob při násilných činech spáchaných bývalými vojáky.[12] Například bývalý trestanec Stanislav Ionkin se po svém zranění na frontě vrátil do Ruska, kde v roce 2022 způsobil požár v nočním klubu, při kterém zemřelo 13 lidí, ale navzdory odsouzení na 20 let znovu podepsal kontrakt s armádou, čímž se trestu vyhnul.[12] Rozpočet Vojenský rozpočet ruské vlády se před invazí na Ukrajinu v roce 2022 pohyboval v desítkách miliard amerických dolarů a výdaje každoročně rostly, čemuž napomohla i válka na východě Ukrajiny od roku 2014.[78] Na navyšování ruského rozpočtu měly vliv také tržby prodaných zbraní. Položkami, které výrazně navyšují rozpočet, jsou výdaje na jaderné zbraně, letectvo a námořnictvo. Prostředky vložené do armády omezuje chronický problém s dlouhodobě nezvládanou korupcí ve všech úrovních armádního systému, způsobující škody mnoha miliard USD.[79][80] Ruské výdaje na obranu dramaticky vzrostly zejména během invaze na Ukrajinu. Zatímco v roce 2021 bylo alokováno 3,24 bilionu rublů (35 miliard USD), které znamenaly 1,7 % HDP,[81] v roce 2024 to již byl více než trojnásobek.[10] Ruské vojenské výdaje tak dosáhují za Spojenými státy americkými a Čínou třetího místa na světě.[82] Výdaje by oproti předchozím předpokladům měly dále růst až na 13,5 bilionů rublů (zhruba 142 miliard USD), tedy 6,3 % HDP, dalších 3,5 bilionů rublů by mělo směřovat na "národní bezpečnost".[12] Na obranné účely dále pravidelně směřují i prostředky z jiných zdrojů jako například v rámci programu "Připraven k práci a obraně", který by měl přispívat k celkové fyzické zdatnosti obyvatelstva (financováno ruským ministerstvem tělovýchovy a sportu), mimo obranný rozpočet je státnímu železničnímu dopravci RŽD financováno zajištění vojenských transportů.[83] Válečné zločiny Podrobnější informace naleznete v článku Ruské válečné zločiny.
Porušování práva ozbrojených konfliktů a mezinárodního humanitárního práva ze strany Ozbrojených sil Ruské federace, na které zahraniční pozorovatelé upozorňovali již během válek v Čečensku a ruské intervence v Sýrii, se stalo terčem další kritiky po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2022, kdy došlo k opakovaným případům dělostřeleckých útoků na obydlené oblasti, leteckého bombardování nevojenských cílů nebo střelbě do civilního obyvatelstva pokojně protestujícího proti ruské okupaci. Podle některých názorů je toto jednání úmyslné, zatímco Rusko popírá, že by k němu docházelo.[84] Začátkem března 2022 hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu zahájil vyšetřování možných ruských válečných zločinů na Ukrajině na podnět vznesený 39 státy.[85] Světová zdravotnická organizace 8. března 2022 oznámila, že v druhém týdnu invaze vzrostl počet útoků na ukrajinské nemocnice, ambulance a další zdravotnická zařízení.[86] 9. března ruský nálet těžce poškodil dětskou nemocnici a porodnici v obléhaném městě Mariupol.[87] Opakovaly se také případy kdy ruské ozbrojené síly porušily klid zbraní a ostřelovaly kolony uprchlíků opouštějící obležená města vyznačenými humanitárními koridory.[88][89] OdkazySouvisející článkyReference
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
.svg)
.svg)
