|
Rose Mandelová
Rose Mandelová (nepřechýleně Rose Mandel; 2. srpna 1910 Czaniec – 12. března 2002) byla americká fotografka polského původu, která v roce 1967 získala Guggenheimovo stipendium.[1] Raný životRose Mandelová se narodila v židovské rodině v polském Czanieci.[2] Vystudovala dětskou psychologii u Jeana Piageta v Ženevě na Rousseauově institutu. Ve 30. letech 20. století žila v Paříži. V roce 1942, během druhé světové války, ona a její manžel Arthur opustili Evropu a odcestovali do Ameriky. Na Staten Island v New Yorku dorazili na parníku se stovkami imigrantů, včetně slavného francouzského umělce Marcela Duchampa. Její země byla zničena válkou, členové rodiny a přátelé zabiti v holocaustu, San Francisco se stalo jejím novým domovem. Poznala tvorbu Edwarda Westona, což ji inspirovalo ke studiu fotografie jako umělecké formy. [3] Vystudovala fotografii na California School of Fine Arts pod vedením kantorů Ansela Adamse a Minora Whitea. [4] Jedním z jejích spolužáků, který se stal blízkým přítelem, byl malíř Richard Diebenkorn.[5] KariéraMandelová se zajímala o zkoumání mnoha cest fotografického procesu. Od konce 40. do začátku 70. let vytvářela originální portréty, detailní záběry přírody, abstrakce vody a pouliční fotografie. Rose Mandelová se potulovala po ulicích San Francisca se svou „nemotornou kamerou a stativem o rozměrech 4 x 5 palců, zachycující průčelí obchodů, vchody, reklamy a graffiti, věci, které lidé denně míjejí, ale málokdy si jich uprostřed městského nepořádku všimnou“.[6] Tyto černobílé fotografie, které zachytila, zobrazují „útočiště nabitá lidskými nadějemi a touhami... dotýkající se všech nehmotných útočišť lidského ducha uložených v polozapomenutých vzpomínkách“.[6] Mnoho z těchto sekvenovaných snímků je vystaveno v Institutu umění v Chicagu. Rose Mandelová zdůraznila spíše sekvenční zobrazování než jednotlivé snímky, „přístup s výrazným vlivem v současné fotografii“.[6] „Pro Mandelovou byla fotografie určena nejen k popisu světa, ale také k naznačení jeho nekonečných forem a evokování jeho mnoha nálad,“ říká Julian Cox, kurátor fotografie v muzeu Fine Arts Museums of San Francisco.[4] Mandelová velmi dobře rozuměla psychologii ze svých dřívějších studií a to v kombinaci s jejími znalostmi abstraktního expresionismu jí umožnilo zachytit fotografie, které diváka oslovují. To spolu s pečlivě vybranými náměty, které si vybrala k fotografiím, vedlo k tomu, že byla popsána jako „malířka s fotoaparátem“ Mandelová byl vedoucí fotografkou na katedře umění na Kalifornské univerzitě. Umění, které vzniklo mimo její zaměstnání, bylo pouze její a nebylo řízeno potřebou propagovat nebo prodávat. Mandelová se neúčastnila trhu s uměním, pouze tiskla ve skromných počtech a nezajímala se o galerijní reprezentaci ani agresivní marketing. Zúčastnila se však několika samostatných i skupinových výstav.[7] Její výstava z roku 1948 „On Walls and Behind Glass“ v Sanfranciském muzeu moderního umění se zaměřila na pouliční fotografii. Obsahovala dvacet kontaktních tisků autorky, včetně odrazů a graffiti v San Franciscu. V roce 1954 měla samostatnou výstavu v Kalifornském paláci Čestné legie s názvem „The Errand of the Eye“ spojenou s básní Emily Dickinsonové. Fotografie na této výstavě byly většinou detailní záběry přírody. Tato sekvence 49 fotografií z let 1951 až 1954 se skládala z kontaktních tisků jemných květin, plevele, větví, větviček a trnů, na nichž byla určitá oblast snímku ostrá, zatímco zbytek byl selektivně rozmazaný. Po výstavě The Errand of the Eye v roce 1954 se autorka primárně zaměřila na krajiny v okolí pobřeží Berkeley Marina a San Francisco Bay.[8] V roce 1956 doprovázely fotografie Rose Mandelové profil Richarda Diebenkorna na ARTnews.[9] "Nikdy jsem se nepokoušela napodobovat malbu," vysvětlila Mandelová později v životě. "Chtěla jsem být velmi fotografická, 100% fotografická." [6] Její práce byla oceněna Guggenheimovým stipendiem v roce 1967. [10] Od poloviny 60. let do roku 1972 se Mandelová vzdálila od formátu intimního kontaktu a tisku, který popisovala jako časové kapsle svých nejniternějších pocitů. Poslední fotografie Mandelové vznikly v letech 1970 až 1972.[11] Osobní životRose Mandelová zemřela v Berkeley v Kalifornii v roce 2002 ve věku 91 let. V roce 2013 uspořádalo De Youngovo muzeum v San Franciscu v Kalifornii retrospektivu s názvem „The Errand of the Eye: Photographs by Rose Mandel“, která obsahovala 80 jejích děl.[12][13][14] OdkazyReferenceV tomto článku byl použit překlad textu z článku Rose Mandel na anglické Wikipedii.
Související článkyExterní odkazy |
||||||||||||||
