Sindhština
Sindhština (arabské písmo: سنڌي, dévanágarí: सिन्धी, khúdábádí: ਸਿੰਧੀ, Sindhī) je jazyk pocházející z pákistánské provincie Sind. V Pákistánu ji ovládá přibližně 41 milionů mluvčích, v Indii pak dalších 12 milionů. Po urdštině je sindhština v Pákistánu nejrozšířenějším jazykem, v těchto dvou jazycích jsou také vydávány občanské průkazy. Status úředního jazyka má v Pákistánu a v Indii na státní úrovni. Přestože sindhština jednoznačně patří do skupiny indoárijských jazyků, je patrný silný vliv drávidských jazyků. Většina pákistánských mluvčí je soustředěna v provincii Sind. Zbývající mluvčí najdeme v Indii a v sindhských komunitách po celém světě. K rozšíření jazyka došlo po osamostatnění Pákistánu od Indie v roce 1947, kdy Sind opustili hinduisté. S přijetím islámu většinou obyvatel Sindu se pro zápis začalo používat arabské písmo.[1] Po vyhlášení nezávislosti Pákistánu i Indie na Spojeném království představila indická vláda pro zápis sindhštiny písmo dévanágarí. To je dnes používáno hlavně sindhskými hinduisty. Rozšíření na Indickém subkontinentuJako první jazyk je sindhština vyučována na školách v Sindu, jako druhý pak v Balúčistánu. Mnoho vzdělávacích zařízení řízených sindhskou komunitou v Indii, hlavně ve státě Maháráštra, vyučuje sindhštinu buď jako předmět, nebo ji používá přímo jako vyučovací jazyk.[2] Sindhština má velice bohatou slovní zásobu, proto si ji oblíbilo mnoho spisovatelů a najdeme tedy spoustu literárních děl psaných v tomto jazyce. Dialekty sindhštiny jsou používány na jihu provincie Paňdžáb a v provinciích Balúčistán a Chajbar Paštúnchwá. V Indii jsou rozšířeny ve státech Gudžarát a Rádžasthán. HistorieAbu-Rayhan Biruni v knize Mal al-Hind a další arabští a perští cestovatelé, kteří Sind navštívili, potvrzují, že sindhština v této oblasti převládala i před příchodem islámu. Dále se zmiňují o široké slovní zásobě a různých písmech, která byla používána pro její zápis. Ve 12. století byl do sindhštiny poprvé přeložen Korán, a to ve verších. Byl to vůbec první překlad Koránu na světě. Mezi 14. a 18. stoletím se sindhština stává populární jako jazyk spisovatelů a básníků. Základní fráze
VýslovnostSindhština rozlišuje poměrně velký počet fonémů. 46 různých souhlásek se kombinuje ještě s dalšími 16 samohláskami. Všechny plozivy, afrikáty a nasály, dále retroflexní verberanta a laterální aproximanta mají své protějšky tvořené přídechem. Sindhština také zahrnuje čtyři oddělené implozivy. Souhlásky
SamohláskySamohlásky mohou být dlouhé /i e æ ɑ ɔ o u/ a krátké /ɪ̆ ʊ̆ ɐ̆/. (/æ ɑ ɐ̆/ jsou v tabulce přepisovány jako /ɛ a ə/.) Souhlásky, které následují po krátké samohlásce, se prodlužují: [pɐ̆tˑo] (list) vs. [pɑto] (nošený). PísmoArabské písmoV Pákistánu se sindhština zapisuje variantou perské abecedy, která se vyvinula z písma arabského. Používat se začala pod britskou nadvládou v 19. století. Sindhská varianta celkem obsahuje 52 písmen. Perskou abecedu obohatila o do té doby nepoužívané spřežky a dalších 18 nových písmen, ڄ ,ٺ ,ٽ ,ٿ ,ڀ ,ٻ ,ڙ ,ڍ ,ڊ ,ڏ ,ڌ ,ڇ ,ڃ ,ڦ ,ڻ ,ڱ ,ڳ ,ڪ, aby popsala různé fonémy sindhštiny a dalších indoárijských jazyků. Některá písmena, která v perštině či arabštině představují odlišné fonémy, jsou v sindhské variantě homofony.
DévanágaríV Indii je naopak používáno písmo dévanágarí. Sindhskou variantu představila v roce 1948 vláda Indie, nikdy se však nedočkala úplného přijetí a dnes se používá po boku s arabským písmem. Čárka pod písmenem značí implozivní souhlásku. Tečka zvaná nukta tvoří nové souhlásky.
PříkladyČíslovky
Vzorový textVšeobecná deklarace lidských práv
OdkazyReferenceV tomto článku byl použit překlad textu z článku Sindhi language na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
|