Vláda Maxe Becka

Vláda Maxe Becka byla předlitavská vláda, úřadující od 2. června 1906 do 15. listopadu 1908. Sestavil ji Max Wladimir von Beck poté, co skončila předchozí vláda Konrada Hohenloheho.^[1]

Vláda Maxe Becka nastoupila ve chvíli, kdy vrcholila jednání o volební reformě, v jejímž rámci mělo být v Předlitavsku zavedeno všeobecné a rovné volební právo. Kvůli složitosti a politické citlivosti detailů chystaného volebního zákona rezignovala druhá vláda Paula Gautsche a bez jasného závěru se touto otázkou zabývala i krátce existující vláda Konrada Hohenloheho.^[2][3]

Nástup Maxe Wladimira von Becka na post předsedy vlády, s minulostí vysokého úředníka na ministerstvu zemědělství, byl překvapivý. Neočekávané bylo i složení nové vlády. Na rozdíl od převládající tendence předchozích vlád k úřednickým, nadstranickým osobnostem usedlo v nové vládě sedm parlamentních politiků, včetně zástupců německé, české i polské politické scény. Beck byl sice založením konzervativec, ale neměl předsudky vůči parlamentarismu a byl rozhodnut dokončit jednání o volební reformě, což se podařilo jejím schválením v dolní i horní komoře parlamentu v prosinci 1906. Beckova vláda tak přijala zásadní politickou reformu, která proměnila politickou scénu Předlitavska. To se projevilo ve volbách do Říšské rady roku 1907. Dramaticky posílily sociálně demokratické ale i agrární a další stavovské strany, naopak ústup zaznamenaly dosavadní národně liberální a konzervativní formace. Parlament byl ovšem rozstříštěn do velkého množství frakcí podle ideologických a etnických linií.^[4]

Na podzim 1907 se Beckovi podařilo prosadit v parlamentu i další zásadní předlohu, obnovené finanční vyrovnání mezi oběma polovinami monarchie. V téže době provedl i částečnou rekonstrukci kabinetu, ale udržel si v něm zástupce významných politických sil, včetně mladočechů. V roce 1908 složitě manévroval při mezinárodně sledované krizi okolo Rakousko-uherské anexi Bosny a Hercegoviny. Na rozdíl od vojenských a dynastických elit neměl pro anexi pochopení a jeho pozice zeslábla. Kromě toho musel řešit regionální problémy související s pokračující etnickou polarizací zemských sněmů, zejména českého, kde po zemských volbách došlo opětovně k obstrukcím a potyčkám. Existenci vlády nakonec ukončila změna postoje německých křesťanských sociálů. On sám se považoval za oběť komplotu a zrady z vlastních řad.^[5]

Vlády Předlitavska 1867–1918
Beust (1867) • K. Auersperg, Taaffe, Plenner (1867–70) • Hasner (1870) • Potocki (1870–71) • Hohenwart (1871) • Holzgethan (1871) • A. Auersperg (1871–79) • Stremayr (1879) • Taaffe (1879–93) • Windischgrätz (1893–95) • Kielmansegg (1895) • Badeni (1895–97) • Gautsch I (1897–98) • Thun (1898–99) • Clary-Aldringen, Wittek (1899–1900) • Koerber I (1900–04) • Gautsch II (1905–06) • Hohenlohe (1906) • Beck (1906–08) • Bienerth (1908–11) • Gautsch III (1911) • Stürgkh (1911–16) • Koerber II (1916) • Clam-Martinic (1916–17) • Seidler (1917–18) • Hussarek (1918) • Lammasch (1918)