Dnešní kapacita je 7700 (vše k sezení, tehdy 8 500) a v roce 2005 byl stadion přejmenován na Herb Brooks arena – na památku trenéra vítězného mužstva v legendárním utkání.
Počátek
V době konání ZOH 1980 se americká a sovětská hokejová reprezentace nacházely ve zcela rozdílných stavech. Trenérem USA byl jmenován v té době nepříliš známý Herb Brooks, trenér zcela bez zkušeností s NHL. Naproti tomu na trenérskou lavičku Sovětského svazu se postavil Viktor Tichonov, jeden z nejzkušenějších a nejrespektovanějších trenérů.
Kapitán: Mike Eruzione (zástupci kapitána Bill Baker a Jack O'Callahan)
Trenér: Herb Brooks Asistent trenéra:Craig Patrick Trenér brankářů:Warren Strelow
Průměrný věk: 21,65 Výška: 181 Váha:83,5
Hráči se od začátku sezony připravovali pohromadě na turnaj, oddělili se od svých univerzit (popřípadě klubů). Žádný hokejista z výběru nikdy nenastoupil v NHL. Nejzkušenějším hráčem výběru byl kapitán Eruzione, který odehrál v letech 1977–79 150 utkání v IHL a šest v AHL – tedy hlavních farmářských ligách pod NHL. V těchto soutěžích hrál i Buzz Schneider (123 utkání IHL a 7 utkání AHL) – ten dokonce odehrál čtyři utkání i ve World Hockey Association (liga snažící se v letech 1972–79 konkurovat NHL) a jako jediný hrál už na předchozím olympijském turnaji.
Základ sovětského týmu tvořili hráči armádního celku CSKA Moskva (11 hráčů), které doplnila sedmička hokejistů z moskevského Dynama. Pouze dva členové týmu nehráli za tyto kluby. Celé mužstvo vlastnilo již alespoň jednu zlatou medaili z mistrovství světa, jedinou výjimkou byli mladíci Krutov a Kasatonov. Pro ty byly hry prvním velkým turnajem, oba ale již společně získali dvakrát titul mistrů světa do 20 let (1978 a 1979). Vzhledem k totalitní moci ve státě hokejisté nemohli odejít z domácí ligy.
Vzájemné utkání před hrami
Oba týmy si odbyly poslední přípravný duel před hrami 9. února v Madison Square Garden v New Yorku před 18 000 diváky[1]. Sověti dle předpokladů zvítězili 10:3 a navíc se domácím zranil obránce Jack O'Callahan, kterého ale i přes pochroumaný kotník Brooks nominoval na turnaj.
Průběh turnaje před utkáním
Výstroj, kterou během turnaje používal brankář Jim Craig, který odchytal celý turnaj
Americká reprezentace v základní skupině klopýtla hned v prvním zápase se Švédskem, když vyrovnání na 2:2 zařídil Bill Baker až 27 sekund před koncem. Následující utkání už ale vyhráli – nejprve zdolali Československo (7:3), poté Norsko (5:1) a Rumunsko (7:2). V posledním zápase s Německem (4:2), museli otáčet dvoubrankovou ztrátu, nakonec i díky dvěma brankám McClanahana vývoj zápasu otočili. Ze základní skupiny postoupili vinou horšího skóre ze 2. místa za Švédskem.
Naopak Sověti postoupili ze základní skupiny po suverénním výkonu. V prvním utkání smetli Japonsko (16:0), následovalo 17 branek v síti Nizozemska (17:4) a 8 střel skončilo i v bráně Polska (8:1). V zápase s Finskem (4:2) museli dvakrát dotahovat náskok soupeře, nakonec však zásluhou gólů Malceva a Michajlova během 11 sekund zápas otočili. Také v posledním zápase s Kanadou (6:4) museli dotahovat, tentokrát dokonce dvougólovou, ztrátu. Nakonec postoupili ze základní skupiny z 1. místa o 4 body před druhým Finskem (postoupilo díky lepšímu skóre).
Vzájemné zápasy obou finalistů ze základní skupiny se přenesly do finálové skupiny.
Tabulka skupiny před zápasem
Utkání otevíralo program finálové skupiny, výsledky USA-Švédsko (2:2) a SSSR-Finsko (4:2) se započetly ze základních skupin.
Sověti otevřeli skóre v 10. minutě zásluhou Krutova, načež domácí odpověděli o čtyři minuty později Schneiderovým vyrovnáním. V 18. minutě vrátil vedení SSSR Makarov. Pouhou sekundu před koncem třetiny zařídil vyrovnání Johnson po velké chybě Treťjaka, který neudržel Christianovu propagační střelu z dálky a byl proto o přestávce vystřídán. Tichonov toto rozhodnutí později označil za největší omyl své trenérské kariéry.[2]
Do druhé třetiny nastoupili hosté s náhradním brankářem Myškinem a jedinou branku dal ve 23. minutě v početní výhodě Malcev.
Při vyloučení Krutova za vysokou hůl se podařilo ve 48. minutě vyrovnat Johnsonovi. Rovných deset minut před koncem poprvé dostal USA do vedení kapitán Eruzione a stav 4:3 už vydržel až do konce utkání.
Američané vedli o bod před Švédy a Sověty, které čekal v poslední den vzájemný zápas, to znamenalo, že v utkání s Finy by v případě vítězství bez ohledu na druhý výsledek slavili zlaté medaile.
Poslední hrací den
24. února domácí dokonali šokující triumf, když v utkání hraném od 11:00 porazili Finy 4:2.
USA – Finsko 4:2 (0:1, 1:1, 3:0)24. února 1980 (11:00) Branky: 24:39 Christoff, 42:25 Verchota (Christian), 46:05 McClanahan (Johnson, Christian), 56:25 Johnson (Christoff) – 9:20 Porvari (Leinonen, Litma), 26:30 Leinonen (Haapalainen, Kiimalainen).
Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Hollett, Toemen (NED)
Vyloučení: 5:2 (0:1)
Diváků: 8 500
Sověti si tak proti Švédům zahráli o stříbrné medaile, poražený měl bronz jistý. Utkání s přehledem vyhráli 9:2.
Viktor Tichonov ve své vzpomínkové knize Hokej na celý život uvádí jako jednu z příčin neúspěchu sovětského týmu situaci v Dynamu Moskva, kde po sérii špatných výsledků odvolali trenéra Vladimira Jurzinova: „Do sborné přišli prakticky titíž hráči Dynama, kteří hráli za reprezentační mužstvo v minulé sezóně na Vyzývacím poháru i na mistrovství světa. Ale přitom to byli úplně jiní hokejisté. Mrzutí, podráždění, ale hlavně špatně připravení. Špatná příprava mužstva souvisela s tím, že se odchýlilo od Jurzinovových tréninkových zásad.“[3]
Následující události a zajímavosti
Hráči amerického týmu 1980 zapalují oheň při zahájení her 2002
kapitán a střelec rozhodující branky Mike Eruzione ihned po turnaji ukončil kariéru.
celkem třináct olympijských vítězů 1980 nastoupilo v NHL. Přes tisíc utkání sehráli Neal Broten (1099), Mike Ramsey (1070) a Dave Christian (1009).[4]
o triumfu se natočily i dva filmy, konkrétně Zázrak na ledě (1981)[5] a Hokejový zázrak (2004).[6]
Vladimir Krutov a Alexej Kasatonov, jediní Sověti z legendárního utkání, kteří neměli před hrami zlatou medaili z mistrovství světa, získali své premiérové zlato již na nejbližším MS 1981. Žádný Američan ze slavného týmu nikdy medaili z MS nezískal.
Sověti pod vedením Tichonova a jeho asistenta Jurzinova vyhráli ještě hry v letech 1988 v Calgary a 1992 v Albertville. V týmu v roce 1988 měl Tichonov ze stříbrného výběru 1980 tyto tuto pětici hráčů – Vjačeslav Fetisov, Alexej Kasatonov, Sergej Starikov, Vladimir Krutov a Sergej Makarov. Žádný americký účastník Zázraku na ledě se po Verchotově a Harringtonově startu v roce 1984 (viz výše) už na olympijských hrách nepředstavil, totéž platí o Sovětech po roce 1988.
Herb Brooks se jako hráč zúčastnil dvou olympiád a osmi mistrovství světa, ale do nominace zlatého týmu na domácích OH 1960 se nevešel, olympijské prvenství tak získal až jako trenér.[7]
v roce 1989 bylo umožněno sovětským hokejistům odejít do NHL. Z olympijského týmu 1980 působilo v soutěži šest hokejistů – Vjačeslav Fetisov (546 utkání), Sergej Makarov (424), Alexej Kasatonov (383), Vladimir Krutov (61), Helmuts Balderis (26) a Sergej Starikov (16).[8]
Nejdéle z olympijských vítězů hrál Neal Broten, který ukončil kariéru po sezoně 1996/97. V úvodu této sezony odehrál dvě utkání i Mike Ramsey. Z účastníků utkání hrál nejdéle v NHL Fetisov, který končil po ročníku 1997/98. Vasilij Pěrvuchin hrál ruskou superligu ještě v sezoně 1998/99. Fetisov v roce 2009 nastoupil v jednom soutěžním utkání Kontinentální hokejové ligy za CSKA Moskva.[9]
Prestižní americký sportovní magazín Sports Illustrated vyhlásil Zázrak na ledě největší americkou sportovní událostí 20. století.[10]
Na těchto hrách vedl opět tým USA Herb Brooks a Američané získali po 22 letech medaili – stříbro. V týmu byl Gary Suter, mladší bratr člena týmu 1980 Boba. V semifinále přesně na výročí slavného zápasu Američané sehráli semifinále proti Rusku, které navíc vedl jako trenér Vjačeslav Fetisov. USA vyhrály 3:2.
Brooks o rok později zahynul při autonehodě.[12] Podobný osud potkal i člena sovětského týmu – již v roce 1981 zemřel za volantem útočník Valerij Charlamov. Smutnou shodu okolností doplňuje i jeden z bronzových medailistů – švédský brankář Pelle Lindbergh, který smrtelně havaroval v roce 1985.
V roce 2008 umístila IIHF v pořadí největších hokejových událostí za svojí stoletou existenci Zázrak na ledě na první místo.[13]
V roce 2009 byl natočen ruský dokument Svéráz sovětského hokeje[14] ve kterém byli Američané nepřímo obviněni, že ve slavném utkání mohli užít v přestávkách doping.
Na olympijském hokejovém turnaji 2010 ve Vancouveru po osmi letech získali Američané olympijské stříbro, v týmu byl syn Boba Sutera Ryan. Americká ženská reprezentace získala také stříbro – jejím trenérem byl dvojnásobný střelec z památného "zázračného" utkání Mark Johnson.
↑ sheilaomalley.com On This Day: February 9, 1980 - 9.4.2014 (anglicky). www.sheilaomalley.com [online]. [cit. 2014-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-05.
↑ Před deseti lety přišel hokej v USA o trenérskou legendu Herba Brookse - nhl.cz 11.8.2013. www.nhl.cz [online]. [cit. 2014-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-02.
↑ usasports.cz Americký hokej truchlí. Zemřel Bob Suter, člen zlatého týmu z Lake Placid (10.9.2014) česky. www.usasports.cz [online]. [cit. 2014-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-06.
