|
Šápúr I.
 Šápúr I. (kol. 205 – 271/272) byl perský velkokrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 240/241 – 271/272.[1] Jeho otcem byl zakladatel novoperské říše Ardašír I. (vládl 224 – 240/241), dědem stachrský král Pápak, který zemřel kolem roku 213. Obecná charakteristikaŠápúr I. je znám především svými výbojnými taženími proti římské říši, zaznamenanými na achaimenovské náhrobní věži Ka‘ba-je Zardošt severozápadně od Persepole. Již méně se ví, že Šápúr byl z náboženského hlediska velmi tolerantním panovníkem, ochráncem proroka Máního, a také velkým stavebníkem a zakladatelem měst. Tyto vlastnosti rozhodně neodpovídají obrazu drsného orientálního despoty, jak ho vykreslují soudobé řecko-římské prameny.[2] Podle pověsti byla Šápúrovou matkou arsakovská princezna, která se prý pokusila otrávit svého manžela a jen náhodou unikla s ještě nenarozeným synem smrti. O králově mládí se toho jinak mnoho neví, vlastně je doložena pouze jeho účast na střetnutí u Óhrmazdakánu (224), kde Ardašír I. získal pro svůj rod korunu krále králů.[3] Někdy se též spekuluje, že Šápúr převzal vladařské povinnosti již za života svého otce, který prý dobrovolně rezignoval na trůn. Konfrontace s ŘímemPo Ardašírovi Šápúr zdědil válku s Římem, která začala již na počátku třicátých let a změnila se ve vleklý konflikt, tu a tam přerušovaný jakýmsi nepsaným příměřím. Šápúr se rozhodl pokračovat v otcově ofenzívní politice, dobyl již delší čas obléhané město Hatru v severní Mezopotámii a vzápětí musel čelit rozsáhlé intervenci Římanů. Vyneslo mu to sice zprvu územní ztráty, ale roku 243 byl císař Gordianus III. v bitvě u Mišíku (Misiché) poražen[4] a jeho nástupce Philippus Arabs uzavřel s Šápúrem mírovou smlouvu, v níž se zavázal k placení ročního tributu.[5] Šápúr tuto dohodu určitou dobu respektoval, počátkem padesátých let však porušil status quo v Arménii, kde se střetávaly zájmy obou mocností.[6] Nahrávalo mu, že římská říše tehdy procházela obdobím vnitřní nestability, jemuž se zpravidla říká krize ve 3. století. Králi se poměrně rychle podařilo vyhnat z Arménie krále Tiridata II. (patrně roku 252)[7] a místo něj dosadit na tamní trůn svého syna Hormizda Ardašíra. Potom jeho vojsko napadlo římskou říši přímo, porazilo u Barbalissu v ohbí Eufratu císařské legie a vpadlo do Sýrie. Ve svém nápisu na Ka‘ba-je Zardošt hovoří Šápúr o 37 městech, která „vypálil, zpustošil a vyplenil“.[8] Počet zajatců byl nesmírný, řada z nich křesťanské víry, ale podstatnější pro Šápúra bylo, že získal nové odborníky pro své stavební a technické projekty. Nejslavnější vojenská výprava proti římské říši však měla teprve proběhnout. V roce 260 se Šápúrova vojska střetla u Edessy s jednotkami císaře Valeriana a Peršanům přitom padl do rukou samotný císař i s prefektem pretoriánů a velkou částí důstojnického sboru.[9] Spolu s jinými zajatci byli deportováni do dnešních provincií Fárs a Chúzistán, kde podle kronikáře Tabarího museli pracovat na stavbě údolní přehrady poblíž Šúštaru (té se potom říkalo „císařská přehrada“).[10] Svůj triumf nechal Šápúr I. znázornit na skalních reliéfech v Bíšápúru, Nakš-e Rustamu a Darábu. Závěr vládySklonek Šápúrovy vlády přinesl jednak vojenské porážky od palmýrského vládce Odaenatha (v letech 262–266),[11] jednak králův zřetelný příklon k zarathuštrismu. Neznamenalo to sice narušení náboženské tolerance, nicméně vliv mágů (kněží) začal ponenáhlu stoupat a za Šápúrových nástupců vyvrcholil popravou Máního a pronásledováním jeho přívrženců. Šápúr, který během své vlády založil města Gundéšápúr, Sadšápúr a Bíšápúr, zemřel v letech 271–272 a svému nástupci Hormizdu I. zanechal posílenou říši, před níž měli sousedé respekt. Vzhledem k vojenským úspěchům na Západě se mu v závěru života opravdu mohlo zdát, že je vládcem světa, „pánem Íránu a Neíránu“, jak pyšně uvádí ve svém nápisu. Reference
Literatura
Externí odkazy
Information related to Šápúr I. |
|||||||||||||||||||||||||||||||
