|
Alois Klar
  Alois Klar, též Aloys Klár, (25. dubna 1763, Úštěk[1] – 25. března 1833, Praha[2]) byl český filolog, pedagog a filantrop, profesor pražské univerzity, děkan filosofické fakulty, zakladatel a první ředitel Klárova ústavu pro slepce. Roku 1831 byl jmenován čestným měšťanem města Prahy.[3] ŽivotAloys Klar byl ženat s Rosinou, rozenou Schönovou (1778–1847). V manželství se narodil syn Pavel Aloys (1801–1860) a dcera Marie, která však zemřela předčasně (1812–1829).[4][5] Po studiu v Litoměřicích studoval na pražské univerzitě klasické jazyky a roku 1782 získal doktorát filosofie. Roku 1786 se stal profesorem gymnázia v Litoměřicích, kde působil také jako katecheta. Roku 1806 byl jmenován profesorem řečtiny a klasické literatury na pražské univerzitě. Mezi jiným zde zavedl velmi oblíbená cvičení v rétorice a deklamaci básní,[6] kam docházel i Karel Hynek Mácha. Klar byl patrně první, kdo Máchu v jeho básnické činnosti povzbudil a patrně i hmotně podporoval. Mácha si ho velice vážil a věnoval mu báseň. Vedle této činnosti učitele se Klar – sám tělesně postižený – po celý život věnoval dobročinným činnostem, zejména péči o nevidomé. Založil také stipendium pro výtvarné umělce. Aloysovi Klarovi nebylo dopřáno, aby ústav vybudoval podle svých plánů. Na jaře roku 1832 zemřel náhle, na mozkovou mrtvici (Nervenschlag).[2] Pohřben byl na Malostranském hřbitově. Z původní hrobky byly jeho ostatky přeneseny do kaple svatého Rafaela v Ústavu slepců.[7] DíloKlárův ústav Podrobnější informace naleznete v článku Klarův ústav slepců.  Už roku 1807 spolu s manželkou Rosinou, se synem Pavlem Aloysem a jeho ženou Karolínou Marií, rozenou Vratislavovou z Mitrovic, založil soukromý Ústav pro slepé děti na Hradčanech.[8] Klárovo stipendium pro výtvarné umělceAloys Klár zavedl v roce 1811 pro posluchače třetího filosofického ročníku tzv. deklamátorská cvičení, kterým byla na fakultě vyměřena jednou za tři týdny jedna hodina. Vzhledem k tomu, že Klárovi se jevil tento čas nedostatečným, pokračoval ve cvičeních ve svém bytě a později, když bytové prostory pro množství posluchačů nedostačovaly, v jednom ze sálů Klementina.[9] Deklamátorská cvičení v Klementinu byla již veřejná a přispívala k rozvíjení tehdejšího krasoduchého pražského veřejného společenského života až do roku 1830.[10] S těmito řečnickými cvičeními úzce souvisí také založení stipendia pro výtvarné umělce. V roce 1829 vydal k těmto řečnickým cvičením spis: „Auswahl von Gedichten zu deklamatorischen Uebungen” (česky Výběr básní k řečnickým cvičením) a právě výtěžek ze svého spisu věnoval pro zamýšlené stipendium pro výtvarné umělce.[9] Zpráva o založeném stipendiu a s výzvou k hojné jeho podpoře se dostala k veřejnosti zejména díky oběžníku, vydaného správcem kouřimského kraje guberniálním radou a okresním hejtmanem Jeronýmem hrabětem Lützowem. Oběžník též uváděl, že tento počin již podpořili císař František I. a císařovna Karolína Augusta. Návrh zakládací listiny byl 2. ledna 1833 předložen ke schválení guberniu.[9] K tomu Aloys Klar připojil dodatek, že po vymření jeho rodiny, se budou všechny obrazy, kresby a modely žadatelů o stipendium vystavovat veřejně a výbor, sestavený stejným dílem z vynikajících umělců a z teoreticky vzdělaných znalců umění, pak na základě přezkoumání předložených děl udělí stipendia, což veřejnosti oznámí tiskem.[9]
Guberniálního schválení zakládací listiny se Aloys Klar nedočkal, jelikož zemřel 25. března 1833. Definitivní vystavení měla tak na starosti jeho ovdovělá choť a syn Pavel Aloys Klar (1801 Litoměřice - 1860 Praha), koncipista guberiálního presidia. Na zakládací listině se podepsali svědkové hrabě Boos-Waldeck a Jindřich Losy rytíř z Losenavy.[11] Guberniálního potvrzení se zakládací listině dostalo dne 24. června 1834. Klarovo úmrtí však celou akci zdrželo až do roku 1837.[9] Dne 6. července 1837 Pavel Aloys Klar zemskému guberniu oznámil, že stipendijní jistina čítá toho roku 6000 zlatých a že hypotéku s pětiprocentním úrokem převzal hrabě Kristián Vincenc z Valdštejna. Zároveň zemské gubernium požádal, aby přistoupilo k vypsání prvního konkursu. Právoplatně tak stipendium vešlo do života v roce 1838.[9] Stipendium bylo vyměřeno na 300 zl. ročně a jedinou povinností stipendisty byla láska k umění a setrvání dvou třetin uvedeného času v Římě a v Itálii. Vedle toho musel stipendista dostát závazku, že ihned po ukončení těchto požitků obdaří kostel v místě svého křtu nebo svého posledního pobytu vlastním dílem (obrazem nebo sochou atp.) a to takovým způsobem, „jenž byl by pro vrstevníky i potomky důstojný umění, kostela, vlasti i jeho samého”. V případě, že by po svém návratu závazku během dvou let nevyhověl, mělo se zemské gubernium (místodržitelství) postarat, aby bylo stipendium vráceno.[9] Stipendium 1838Prvního konkursu se účastnili čtyři umělci: malíř Vilém Kandler z Chrastavy (ten nakonec odstoupil); sochař Emanuel Max z Bürgsteinu; absolvent akademie v Miláně Emanuel Víšek z Kutrovic na Slánsku a absolvent vídeňské akademie umění Karel Zenker z Krumlova (rodem z Vídně). Emanuel Max byl prvním vybraným stipendistou. Od Společnosti vlasteneckých přátel umění obdržel též cestovní podporu a 1. května 1839 odcestoval. Dekretem ze dne 3. února 1842 mu bylo stipendium prodlouženo na další třetí rok.[9] Stipendium v letech 1843, 1850 a 1855Při druhém vypsání konkursu se přihlásili: malíř Vilém Kandler; malíř Friedrich Ströbel a Aloys Gustav Schulz, jenž podmínkám konkursu nakonec nevyhovoval a byl vyloučen. Stipendium bylo uděleno Kandlerovi, který 30. září 1843 dorazil do Říma a na přímluvu tehdy slavného malíře Gebharda Flatze (1800–1881) obdržel stipendium též pro třetí rok.[9] V letech 1846 až 1850 nebylo stipendium uděleno, sice se ucházel malíř Adolf Weidlich, ten ale nakonec nastoupil dráhu učitelskou. V roce 1850 bylo uděleno sochaři Juliu Melzerovi,[12] který 24. května 1850 nastoupil cestu do Říma. Dne 8. července 1855 obdržel stipendium sochař Václav Levý, jehož spolukonkurentem byl sochař Rudolf Zafouk z Komárova u Berouna. Ten však nedodržel závazek k vytvoření votivního díla a to mramorového reliéfu Madony v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Plasech.[9] Stipendium 1858Od roku 1855 vstupovali stipendisté do kontaktu s rakouským vyslanectvím v Římě, kde byl ve věži vyslanecké budovy pro dotyčného stipendistu zdarma upraven výtvarný ateliér. V roce 1858 si podali žádost dva sochaři: Kamil Böhm z Pátku a Antonín Herold z Volšan[13] a dva malíři: Antonín Ebert z Kladrub a Vincenc Bošík z Hlízova; dekretem z 28. října 1859 dostalo se stipendia Kamilovi Böhmovi.[9] Stipendium 1863V roce 1860 zemřel správce stipendia Pavel Aloys Klar a než došlo k vyřízení dědictví (synové Pavel Zdeněk, Karel, Rudolf Maria) a určení nového správce, převzala vedení ovdovělá Karolina Klar (roz. hraběnka Vratislavova z Mitrovic a Schönfeldu), která navýšila nadání na 500 zlatých ročně a vyhlásila nový konkurs. O stipendium se ucházeli: Petr Maixner, Gabriel Max a František Sequens. Stipendia se dostalo malíři Sequensovi, jež bylo místodržitelstvím schváleno 8. srpna 1863 (novým správcem stipendia se stal Rudolf Maria rytíř Klar). Vzhledem k tomu, že mu bylo Klarovo dvouleté stipendium prodloužené o další třetí rok a k tomu obdržel ještě dvouleté stipendium státní, vrátil se z Itálie až v roce 1868. Votivní obraz Narození Ježíše Krista pro kostel v Plasech odevzdal až po 7 letech. Z kostelní pokladny si ještě nechal vyplatit dalších 200 zlatých.[9] Stipendium 1868Dalším stipendistou byl 20. května 1868 vybrán sochař Jindřich Čapek, jenž pobýval v Itálii až do roku 1871. Jeho votivním dílem měla být dřevěná socha P. Marie v nadživotní velikosti pro hlavní oltář kostela P. Marie Vítězné v Praze. Teprve po nátlaku prokuratury, že má pro nedodržení nadačních podmínek vrátit 1 500 zlatých, sochu v prosinci 1876 do kostela odevzdal.[9] Stipendium 1871Při dalším konkursu vypsaném 17. června 1871 se přihlásili tři uchazeči: malíř Robert Leinweber z města Böhmisch Leipa, sochař Bohuslav Schnirch z Prahy a sochař Karel Dvořák z Karlína. Porota uznala všechny za stejně kvalifikované a z důvodu střídání uměleckých disciplín vybrala tentokrát malíře Roberta Antonína Leinwebera, jenž byl potvrzen dekretem ze dne 10. června 1872. Své votivní dílo Ježíše Krista provedl pro kostel v České Lípě včas. S jeho stipendiem nastal jiný problém. Mladé umělce v sedmdesátých letech vábil Orient a pestrý život na jihu. Leinweber si proto zajel do Tunisu, do korutanských Alp a nakonec do Vídně, čímž nedodržel podmínku pobytu ze dvou třetin v Itálii; nakonec se mu podařilo doslova s odřenýma ušima pobyt v Římě skoro ze dvou třetin nějak prokázat a scházejících pět měsíců mu bylo odpuštěno. Na oplátku nežádal o prodloužení stipendia o další třetí rok.[9] Stipendium 1874V roce 1874 se o Klarovo stipendium ve výši 500 zlatých ročně přihlásili: malíř a kunsthistorik Dr. Agathon Klemt a sochař Bernard Seeling; přičemž porota opět uznala oba za stejně kvalifikované a z důvodu střídání uměleckých disciplín vybrala tentokrát sochaře. Seelingovi bylo stipendium potvrzeno dekret ze dne 16. srpna 1875. Během pobytu si ale sochař Seeling stěžoval, že pro místní drahotu nemůže s touto částkou vyjít. Načež bylo stipendium výnosem místodržitelství ze dne 18. února 1876 č. 3961 navýšeno na 800 zlatých ročně. Seeling využil taktéž prodloužení na tři roky a vrátil se v roce 1878. Své votivní dílo „Kristus” měl věnovat Strahovskému klášteru, ale klášterní správa se nároků na dílo vzdala ve prospěch kostela v Úštěku (kostela pokřtění zakladatele stipendia). Také Seeling dostál své votivní povinnosti až po dlouhém sporu teprve v roce 1881.[9] Stipendium 1878Dne 22. srpna 1878 byl vypsán nový konkurs, jehož se účastnili: malíř Benedikt Knüpfer, malíř Oskar Rex, malíř Emil Zillich, sochař Josef Strachovský a malíř Hanuš Knöchel.[14] Odstoupili kaligraf Hanuš Wahner a nakonec také Benedikt Knüpfer. Stipendium porota udělila Hanuši Knöchelovi dekretem z 26. prosince 1879. Votivni dílo sv. Barbora pro kostel sv. Štěpána v Praze provedl Knöchel již během prvých dvou let stipendijního požitku.[9] Poslední stipendia pod rodovou záštitouV roce 1885 bylo stipendium navýšeno na 1000 zlatých ročně.
Poslední konkurs pod záštitou rodiny byl svolán na jaro 1898 a to formou výstavy do Rudolfina se stipendiem ve výši 1000 zlatých ročně. Dne 3. září 1898 zemřel poslední zástupce rodu Rudolf Maria rytíř Klar.[9][15] Po vymření rodiny Aloyse Klara se tak měly na základě jeho přání obrazy, kresby a modely žadatelů o stipendium vystavovat veřejně a výbor sestavený z umělců a znalců umění měl udílení stipendia oznamovat tiskem.[9] Posmrtné pocty
Dílo
Galerie
OdkazyLiteratura
Reference
Externí odkazy
Information related to Alois Klar |
||||||||||||||||||||
