|
Bedřich Stefan
Bedřich Stefan (9. prosince 1896 v Královských Vinohradech (nyní Praha)[1] – 31. března 1982 v Praze[2]) byl český sochař, medailér a profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. ŽivotBedřich Stefan se narodil v rodině drážního úředníka Bedřicha Stefana (1860—??) a matky Marie, rozené Havlenové (1871—??).[1] Byl prostřední ze tří dětí.[3] V letech 1911–14 se učil v Praze štukatérem a navštěvoval večerní kursy kreslení na uměleckoprůmyslové škole (prof. Luděk Wurzl, J. Plichta). Roku 1914 byl přijat ke studiu u prof. Josefa Drahoňovského a Bohumila Kafky a po přerušení v letech 1917–19 (vojenská služba) požádal prof. Otakara Španiela, aby mohl dokončit studia v jeho ateliéru. V letech 1919–1923 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění u Jana Štursy a po absolvování studia se stal roku 1924 pomocníkem Otto Gutfreunda. Obdržel roční stipendium francouzské vlády a v letech 1925–1926 navštěvoval v Paříži kursy aktu v Grande Chaumiére a několik měsíců pracoval jako kreslič v ateliéru Le Corbusiera. Do Paříže se vracel během 30. let každoročně. Po návratu do Prahy získal některé významné veřejné zakázky na reliéfní výzdobu budov (Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1928, Kostel sv. Václava ve Vršovicích, 1930–33). Za války stavěl svůj vlastní ateliér. Dne 28. listopadu 1942 uzavřel v Prostějově sňatek se sochařkou Hanou Wichterlovou (1903—1990)[p 1].[1] Od roku 1946 do roku 1958 byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde mezi jeho žáky patřili například Václav Frydecký nebo Jiří Seifert. V roce 1966, u příležitosti 70. narozenin, byl vyznamenán Státní cenou za plastiky pro památník v Lidicích a jmenován Zasloužilým umělcem. Stefan vystavoval poprvé roku 1922 se skupinou Devětsil a od roku 1930 s SVU Mánes. První samostatnou výstavu měl až roku 1980 v Národní galerii (Belveder). Jeho komorní plastiky vystavila roku 2001 Galerie Millenium. Bedřich Stefan zemřel 31. března 1982 v Praze ve věku 86 let. DíloZávěrem studia ve Štursově ateliéru na Akademii vznikla podobizna Vincence Makovského (1922/3) a komorní plastika Sedící (1923), s níž se ucházel o stipendium v Paříži. Podobně jako jiné Štursovy žáky, přitahovala Stefana osobnost Otto Gutfreunda, který se roku 1920 vrátil do Prahy a pracoval v zapůjčeném ateliéru Stefanova spolužáka Jana Laudy. Stefan se stal roku 1924 Gutfreundovým spolupracovníkem. Na počátku 20. let rozvíjel Stefan obvyklé motivy sociálně civilního umění – ženy při běžné denní činnosti, sportovní a motoristické náměty (Matka myjící dítě, 1924, Oprava pneumatiky, 1924). Estetice poetismu se přibližuje jeho polychromovaná plastika z pálené hlíny Dívka s absintem (1924, NG). V Paříži se Stefan zajímal i o primitivní umění a přivezl s sebou do Prahy africké masky pocházející z Libérie a Pobřeží slonoviny (fotografoval J. Sudek). Společně s architektem Josefem Havlíčkem navrhl v roce 1924 hraniční orientační sloupy, které byly následně osazeny u československých hraničních přechodů.
Po návratu z Francie se stejně jako Gutfreund zabýval otázkami abstraktní sochařské formy a postupně dospěl až k radikální redukci základního tvaru lidské figury v mramorovém Torzu III (1929). Podněty kubismu, projevující se geometrizovaným obrysem a rytmizací konvexních a konkávních ploch, jsou patrné na reliéfech pro Právnickou fakultu v Praze (1927–28). Ještě radikálnější jsou jeho komorní plastiky, v nichž volně nakládá s prostorovými plány a průniky ploch, propojením vnitřního a vnějšího prostoru a užívá expresivní modelaci detailů (Harlekýn, 1926, Ležící, 1927-28, Sedící, 1929). V realizacích pro architekturu má významné místo reliéfní cyklus 14 zastavení Křížové cesty v Gočárově funkcionalistickém kostelu sv. Václava ve Vršovicích, který vznikal v letech 1930–33.
V následujících reliéfech pro Ředitelství drah v Hradci Králové (1933) a Pojišťovnu Lípa v Praze (po 1936) se Stefan vrátil ke klasicizujícím formám a navázal na práce svých předchůdců Bohumila Kafky a Josefa Mařatky. Ve stejné době vytvořil realistické oficiální portréty Kamila Krofty (1936) a Josefa Jana Friče (1939–40). U soutěžních návrhů pro chrám sv. Víta a Národní památník na Vítkově se vrátil k monumentalitě a strohosti výrazu v reakci na vnější ohrožení státu. Během druhé světové války se Stefan věnoval návrhům plastik pro Kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, náhrobku svého přítele, malíře Aloise Wachsmanna, a vytvořil monumentální mramorovou sochu Země (1946) pro halu Zemské banky v Praze. V poválečných letech Stefan předložil návrh pomníku padlým a spolu s architektem Františkem Markem získal prvenství v soutěži na koncepci pietního území v Lidicích. Vytvořil zdejší plastiky Žena s růží, 1959 či Matka s dítětem, 1965, a dále znaky zničených měst a další architektonické prvky. V následujících letech podal soutěžní návrhy na nové mince, plakety a medaile (ČSAV, NM, NG) a pracoval s keramikou. Kromě dekorativních reliéfů pro budovy v Kladně vytvořil vázu pro československý pavilón na Expo 58 v Bruselu. V Příbrami v letech 1956–58 vytvořil vysoký pískovcový reliéf pro průčelí kulturního domu. Z šedesátých let pochází série návrhů pro kašnu před Salmovským palácem na Hradčanském náměstí (Setkání u studny 1966–72), která se ovšem nerealizovala. Navržené pískovcové sousoší bylo nakonec umístěno v parku v Dejvicích.
Ocenění
Zastoupení ve sbírkách
Realizace (výběr)
VýstavyAutorské
Společné (výběr)
OdkazyPoznámky
Reference
Literatura
Externí odkazy
Information related to Bedřich Stefan |
||||||||||||||||||||
,-kolorovan%C3%A1-p%C3%A1len%C3%A1-hl%C3%ADna,-N%C3%A1rodn%C3%AD-galerie-v-Praze.jpg)
,_Veroni%C4%8Dina_rou%C5%A1ka,_opuka.jpg)
,-mramor.jpg)
.jpg)
.jpg)
,_Jan_Roith_(2010)-Sv.-V%C3%A1clav.jpg)
.jpg)
