Enrico Astorri
Narození	10. března 1859 Piacenza
Úmrtí	15. října 1921 (ve věku 62 let) Milán
Povolání	sochař
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Enrico Astorri (10. března 1859 Piacenza – 15. října 1921 Milán) byl italský sochař. Bývá chybně zaměňován za italského sochaře podobného jména, narozeného v Paříži: Pier Enrico Astorri (1882–1926).

Enrico Astorri byl od čtyř let sirotkem a vyrůstal ve skromných poměrech. Nejprve se vyučil kovářem a pak se podporou strýce učil sochařství v Instituto Gazzola v Piacenze, v Janově a nakonec ve slavné Accademia di Brera v Miláně. Roku 1879 ho proslavil návrh pomníku Viktora Emanuela II v Parmě. Od roku 1885 měl vlastní dílnu v Miláně. Vystavoval kromě Itálie také v Paříži, Mnichově, v Rusku, Uruguayi a Argentině (1896). Roku 1920 onemocněl a byl paralyzován, ale pokračoval v práci až do své smrti 15. října 1921.

Umělecká studia Enrica Astorriho byla krátká a nesoustavná, ale brzy dosáhl značné zručnosti.^[1] Ve 20 letech na sebe upozornil pomníkem prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II. v Parmě na centrálním náměstí Piazza Garibaldi. Pomník byl později přemístěn na Královské náměstí (Piazzale della Pace), ale za II. světové války byl zničen během bombardování.

Roku 1884 vystavoval v Turínu sochu La Serenata a bustu Umberta I., roku 1885 v Miláně Pesca interrotta, 1886 v Miláně dílo Compagni di sventura (druhové v neštěstí) a roku 1887 v Benátkách sochu Rondinella pellegrina. Roku 1889 vytvořil sochu Garibaldiho v Piacenze.^[2] Model sochy Garibaldiho je nyní v Museo del Risorgimento v Piacenza v Palazzo Farnese. Enrico Astorri realizoval většinu svých soch v mramoru (busta Giuseppe Mazzini, Piacenza)^[3], socha Kryštofa Kolumba v jeho rodišti, městečku Bettola.^[4]

Ve Vicenze vytvořil pomníky: Alessandro Volta^[5], generál Santos, generál Fara. Mnoho portrétů, poprsí a jiných náhrobních skulptur se nachází na Monumentálním hřbitově (Cimitero Monumentale) v Miláně. Jeho další práce jsou v Somme Lombardo, v Melegnanu a v Bari. V Busto Arsizio vyrobil čtrnáct bronzových reliéfů Via Crucis a bronzové dveře baziliky sv. Jana Křtitele.

Roku 1900 byl vybrán pro Světovou výstavu v Paříži a roku 1901 se zúčastnil výstavy v Mnichově a na obou výstavách byl oceněn zlatou medailí za sochu La Filatrice araba (Arabská přadlena). Tato socha existuje v četných kopiích a objevuje se v aukcích.^[6]

• Busta pážete, 1891, Münchener Jahresausstellung von Kunstwerken Aller Nationen
• Schiavo abissino (Otrok z Habeše), busta, 1892
• La Filatrice araba (Arabská přadlena), poprvé 1894, Triennale Milan, 1900 Světová výstava v Paříži, 1901 Mnichov
• Dívčí hlava, 90. léta 19. stol., mramor, Národní galerie v Praze, odkaz Josefa Hlávky
• Děvče s rancem, bronz
• Dívka se štěnětem, mramor
• Kominíček
• Dívka s bubnem a opicí
• Nosička vody
• Kleopatra

• Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), Odkaz Josefa Hlávky Národní galerii v Praze, Národní galerie v Praze 2008, ISBN 978-80-7035-391-2
• A. Panzetta, Nuovo dizionario degli scultori italiani dell'Ottocento e del primo Novecento, Turin, 2003, vol. I, p. 36
• V. Vicario, Gli scultori italiani dal Neoclassicismo al Liberty, Lodi, 1994, vol. I, pp. 43–46

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Enrico Astorri na Wikimedia Commons
• Artnet: Enrico Astorri (Italian, 1858–1919)