Lorenzo Monaco (česky též Mnich Vavřinec), narozen jako Piero di Giovanni (asi 1370 Siena – asi 1425 Florencie) byl italský malíř a iluminátor období pozdní gotiky. Jeho následovníkem byl Fra Angelico.
Lorenzo Monaco byl od roku 1494 děkanem kostela. V letech 1398-1400 maloval polyptych pro kapli Ardinghelli kostela Carmine. Po roce 1402 žil mimo klášter a stal se členem malířského cechu pod svým původním jménem Piero di Giovanni.[3] Zachoval si vazby s klášterem a roku 1414 pro něj namaloval monumentální Korunovaci panny Marie (nyní Gallerie Uffizi). Klášter mu roku 1415 prodal protější dům a ateliér za zlomek ceny. Malíř je naposled zmiňován roku 1422, ale Vasari soudí, že se mohl dožít roku 1425.[2] Lorenzo Monaco byl pohřben v klášterním kapitulním domě.[4]
Lorenzo Monaco ve Florencii navázal na tradici malby Giotta a jeho následovníků, Spinello Aretino a Agnolo Gaddi a na přelomu století na neo-Giottovské gotizující tendence, šířené zejména v okruhu malíře Niccolò Gerini. Z této doby pocházejí gotizující díla se silným spirituálním nábojem, bez profánních prvků a se zlaceným pozadím (Pietà, Gallerie dell'Accademia, Florencie).[2]
Po roce 1404 ho ovlivnila raná díla Lorenza Ghibertiho, který vytvořil reliéfy pro dveře Baptisteria a také Gherardo Starnina, který přinesl do Itálie novou inspiraci mezinárodní gotikou po svém pobytu ve španělské Valencii, spočívající zejména v zářivé barevnosti. Tyto podněty vedly Dona Lorenza kolem poloviny desetiletí k větší uvolněnosti kresby, aristokratickému zjemnění gest, neobvyklé kombinaci a kaligrafické svítivosti barev a splývání linií. Pozdější práce se vyznačují větší formální jednoduchostí a klidnější náladou, zjemněním barevnosti a zvláštní tajemnou atmosférou.[2]
Lorenzova procítěná zbožnost se projevila i ve scéně Oplakávání Krista (1408, Národní galerie v Praze).[5] Obraz, který je horizontálně odlišen barevností, má v pozadí nehostinnou opuštěnou a ponurou krajinu, které dominuje velký kříž, šedé skály a vysoké věže a hradby Jeruzaléma. V popředí je skupina postav která vychází formálně z kompozice Giotta v kapli Scrovegni (1305), ale scéna postrádá monumentálnost a je mnohem intimnější. Diagonální členění kompozice soustřeďuje pozornost k ležícímu tělu mrtvého Krista, rámovanému skloněnými tvářemi truchlících se svatozářemi a jejich barevnými rouchy.
Lorenzo Monaco patří k posledním zástupcům slohu mezinárodní gotiky. Jeho postavy jsou štíhlé, mají měkké splývavé linie a bohatě řasené drapérie. Jeho původní školení v knižních iluminacích se projevuje smyslem pro detail, pečlivou modelací tváří i výraznou zářivou barevností. Jeho pokračovatelem byl Fra Angelico.
Známá díla
1390-1400 Tři zpěvníky zdobené miniaturami, Biblioteca Medicea Laurenziana
1395 Stětí sv. Kateřiny, Gemäldegalerie, Berlín
cca 1395-1400 Modlitba v zahradě, Galleria dell'Accademia
1400 Madona s dítětem, Kaiser-Friedrich Museum, Berlín
1400 Madona s dítětem, Pinacoteca Nazionale, Bologna
↑ Churches of Florence: Santa Maria degli Angeli. www.churchesofflorence.com [online]. [cit. 2017-11-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-11-07.
↑Olga Kotková, in: M. Winzeler (ed.), 2016, s. 24-25
↑převod ze sbírky d´Este na Konopišti, in: Kolektiv autorů: Sbírky Národní galerie, Staré evropské umění, Šternberský palác. Praha 1988, s. 66, č. kat. 60
Literatura
Marius Winzeler (ed.), 50 mistrovských děl, Sbírka starého umění ve Šternberském paláci Národní galerie v Praze, Národní galerie v Praze 2016, ISBN978-80-7035-610-4
Sergio Rossi, I pittori fiorentini e le loro botteghe. Da Lorenzo Monaco a Paolo Uccello, Tau editrice, Todi 2012 ISBN978-88-6244-169-8
George R. Bent, Monastic art in Lorenzo Monaco's Florence. Painting and patronage in Santa Maria degli Angeli, 1300-1415, Lewiston, The Edwin Mellen Press, 2006
Laurence B. Kanter, Painting and Illumination in Early Renaissance Florence, 1300-1450, Metropolitan Museum of Art (New York, N.Y.) 1994
Marvin Eisenberg, Lorenzo Monaco, Princeton (N.J.), Princeton University Press, 1989
Bohumír Mráz, Marcela Mrázová, Encyklopedie světového malířství, Academia Praha 1988
Luciano Bellosi, Lorenzo Monaco, collana i maestri del colore n. 73, Fabbri, Milano 1965
Georg Pudelko, The stylistic development of Lorenzo Monaco. 2, in "The Burlington Magazine", 74, 1939, pp. 76–81
Georg Pudelko, The stylistic development of Lorenzo Monaco. 1, in "The Burlington Magazine", 73, 1938, pp. 237–250
Osvald Sirén, Don Lorenzo Monaco, Heitz, Strasburgo 1905
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lorenzo Monaco na Wikimedia Commons