Nina Dobosharevich (13. února 1920 Český Mstěšín – 25. června 2014 Londýn) rozená Vignerová byla volyňská Češka, která bojovala ve druhé světové válce, z Československa v padesátých letech utekla před komunistickým režimem. V Německu založila Československou obec legionářskou v zahraničí.

Nina se narodila v Českém Mstěšíně (nyní Motyšín) na Volyni do české rodiny. Její otec byl legionář a starodružinik. Po válce se aktivně účastnil veřejného života a pracoval i jako radní. Matka odebírala československé tiskoviny a udržovala kontakt se starou domovinou. S kamarády a sousedy mluvila ukrajinsky, polsky a jidiš, ale doma se vždy mluvilo česky. Babička, ke které často s bratrem jezdili po odstěhování rodiny do Lucku, je učila české dějiny. Vystudovala gymnázium, kam přijížděli i učitelé z tehdejšího Československa. Život v Lucku se velmi změnil po roce 1939, kdy se vztahy mezi Poláky a Čechy vyostřily. Poláci stále cítili křivdu za Těšínsko.^[1]

Na začátku druhé světové války se stala ošetřovatelkou v polské armádě. Po příchodu německé armády odešla do Lublinu, kde ji dostihl rozkaz k odjezdu do Krynice. Zde byla zatčena, ale po zjištění, že pochází z Volyně, následně propuštěna. V dalších dnech se jí a ještě několika polským vojákům podařilo přejít hranice a dojít do slovenského Bardějova. Jejich cesta pokračovala do Maďarska a Bělehradu. Odtud se s dalšími polskými vojáky dostala do Francie. V té době již Francie kapitulovala, vrátili se tedy do Jugoslávie, odkud jejich cesta vedla do Turecka.

Z turecké Mersiny odplula lodí Varšava do palestinské Haify a pak pokračovala do Tel Avivu, kde zůstala až do roku 1942 jako ošetřovatelka. Aby získala československé občanství a mohla vstoupit do československých jednotek, vdala se za českého vojáka, který bojoval u Tobruku a o kterého se po jeho zranění starala. Nakonec byla pro malý počet žen v jednotkách přeřazena k britskému Army territorial service, kde sloužila jako řidička a automechanička až do konce války.^[2]

Přes Neapol a Villach se do Prahy dostala až v roce 1946. Zde se poprvé od roku 1939 setkala se svým bratrem Viktorem, který bojoval na východní frontě. Byla přidělena k vojenskému útvaru v Žatci a v roce 1947 demobilizována. Její vojenské manželství bylo krátce po válce rozvedeno a podruhé se provdala za žateckého chmelaře. Začala pracovat jako účetní ve družstvu pěstitelů chmele. Její protikomunistické názory přilákaly pozornost Obranného zpravodajství. Několikrát ji vyslýchali, a tak se s manželem rozhodli emigrovat. V roce 1949 se jim podařilo přejít do Německa. Umístěni byli do tábora Würzburg a následně do tábora pro Čechy Eistad. Pracovala jako kurýrka a ošetřovatelka. Založila Československou obec legionářskou v zahraničí a v roce 1950 ji i s manželem přijala Velká Británie.^[1]

Nina Dobosharevich do Británie přijela sama, protože její manžel se rozhodl odjet do Bolívie. Po příchodu do nové země se zapojila do práce obce legionářské, pomáhala spolkům starajícím se o emigranty z Polska, Československa i Ukrajiny. Pracovala ve zdravotnictví. Opět se provdala, tentokrát za srbského vlastence a veterána druhé světové války Doboshareviche.  V devadesátých letech minulého století přijela do České republiky, kde byla s ostatními veterány z Anglie přijata prezidentem Václavem Havlem. Zemřela ve věku 94 let.  Poslední rozloučení se konalo na londýnském hřbitově Putney Vale za účasti přidělenců obrany České a Slovenské republiky.^[3]