Sirius (α Canis Majoris, Alfa Canis Majoris, α CMa, Alfa CMa) je tradiční jméno nejjasnější hvězdy v souhvězdí Velkého psa. Alfa Canis Majoris je ve skutečnosti dvojhvězda, její složky jsou označenyα CMa A (Sirius A) a α CMa B (Sirius B). Sirius je také nejjasnější hvězda na noční obloze a proto má z historických důvodů mnoho tradičních jmen, např. Psí hvězda, Aschere nebo Canicula. Velký pes představoval původně egyptského boha Anupa se šakalí hlavou. Sirius je nejjižnější hvězda zimního šestiúhelníku.
Popis
Jméno Sirius pochází z řeckého slova seírios, což znamená blikotající, jiskřící. Toto jméno dostala hvězda od Řeků pro svoji blikotavou záři. To je způsobeno tím, že se Sirius nachází blízko obzoru. Neklid vzduchu proto způsobuje jeho scintilaci, zvláště za mrazivých nocí[1].
Sirius je pozorovatelný z každého obydleného místa na Zemi a má hvězdnou velikost −1,46m.
Jeho vzdálenost je jen 8,6 světelných let. Je jednou z nejbližších hvězd (po dvou složkách trojhvězdyAlfa Centauri třetí nejbližší hvězda viditelná pouhým okem a nejbližší viditelná ve střední Evropě) a má velký vlastní pohyb o rychlosti 1,3 vteřin ročně. Sirius patří mimo jiné k proudu hvězd Velké medvědice. Pohybuje se totiž stejným směrem jako ony, což naznačuje jejich společný původ.
Sirius je dvojhvězda. I když jeho odchylka od přímočarého pohybu byla známa již dříve, byl jeho průvodce objeven kvůli velkému rozdílu ve svítivosti a malé úhlové vzdálenosti maximálně 11,4 vteřin až roku 1862Alvenem Grahemem Clarkem.
Oproti své jasnější hvězdě Siriu A má průvodce Sirius B jen hvězdnou velikost 8,5m a je bílým trpaslíkem.
Toto bylo objeveno až roku 1923, kdy se ukázalo, že ačkoli Sirius B je stejně těžký jako Slunce a má povrchovou teplotu 25 000 K, musí mít při své velké hmotnosti malé rozměry. Sirius B má 0,94 hmotnosti Slunce, je ale menší než Země[2]. Byl to první bílý trpaslík, který byl objeven, a obíhá Sirius A jednou za necelých 50 let.
Malá poloosa oběžné dráhy činí 4 miliardy km, ale excentricita oběžné dráhy je při 0,58 velice vysoká.
Existují teorie, že Sirius má další průvodce, ale nebyly dosud žádní objeveni.[3][4][5][6]
Sirius je dále posvátný pro senegalské Serery, kteří jej mají přímo ve svém nejdůležitějším náboženském symbolu – pěticípé hvězdě zvané Yoonir.[13] Důležité místo má Sirius i v dalších afrických náboženstvích a kulturách.[14]
Odkazy
Reference
↑Kleczek, Josip; Naše souhvězdí; Albatros; Praha 2000; ISBN80-00-00853-X; s. 278
↑VIGAN, A.; GRY, C.; SALTER, G.; MESA, D.; HOMEIER, D.; MOUTOU, C.; ALLARD, F. High-contrast imaging of Sirius A with VLT/SPHERE: looking for giant planets down to one astronomical unit. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2015, s. 129–143. doi:10.1093/mnras/stv1928. S2CID119260068. Bibcode2015MNRAS.454..129V. arXiv1509.00015.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ANDREW, le Page. New Hubble observations of the Sirius system. drewexmachina.com. 6 April 2017. Dostupné online [cit. 2024-10-15].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BOND, Howard E.; SCHAEFER, Gail H.; GILLILAND, Ronald L.; HOLBERG, Jay B.; MASON, Brian D.; LINDENBLAD, Irving W.; SEITZ-MCLEESE, Miranda. The Sirius system and its astrophysical puzzles: Hubble Space Telescope and ground-based astrometry. The Astrophysical Journal. 2017, s. 70. doi:10.3847/1538-4357/aa6af8. S2CID51839102. Bibcode2017ApJ...840...70B. arXiv1703.10625.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HAVELKA, Ondřej. Méně známá africká náboženství 1/4: západní Afrika [online]. Dingir, 2022-06-03 [cit. 2023-08-26]. Dostupné online.
↑HAVELKA, Ondřej. Dogonské náboženství: Fakta versus fantazie a problematika výzkumu. Nový Orient. 2023, roč. 76, čís. 2, s. 33–41.
↑HAVELKA, Ondřej. Fat Roog – sererské náboženství v západoafrickém Senegalu [online]. Dingir, 2023-08-07 [cit. 2023-08-26]. Dostupné online.
↑VILLALÓN, Leonardo A. Islamic Society and State Power in Senegal: Disciples and Citizens in Fatick. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. S. 71–74.