|
Sumci
Sumci (Siluriformes) jsou bohatý řád převážně sladkovodních paprskoploutvých ryb. Většinou jsou to ryby dna s menšíma očima, ale s dobře vyvinutými vousky s hmatovou a chemoreceptivní funkcí. Jedna z kostí horní čelisti, maxilla, se u sumců specializovala právě na manipulaci s párem nejmohutnějších vousů. Sumci jsou typicky vybaveni tukovou ploutvičkou a první paprsek jejich hřbetní ploutve a prsních ploutví je zpravidla zesílený, často tvoří až pevné ostré ostny, které sumci využívají při obraně. Ostny mohou být vybaveny jedovými žlázami. Sumcům chybí některé lebeční kosti a na rozdíl od příbuzných řádů postrádají drobné kůstky v tělní svalovině. Patří do velké a úspěšné sladkovodní linie Otophysa charakteristické např. přítomností Weberova orgánu, který je u sumců dobře vyvinut. Mezi sumce patří jedny z největších sladkovodních ryb, zejména sumec velký zastoupený i v české přírodě, ale také velice drobné druhy. Sumci se vyskytují ve sladkých vodách všech kontinentů (z Antarktidy jsou známi jen fosilní). Nejbohatší zastoupení mají v Jižní Americe, nejchudší v Austrálii. Dvě čeledi z celkového počtu asi 40 čeledí zahrnují převážně mořské druhy. Vzhledem k obrovské diverzitě sumců (je jich patrně kolem 4 000 druhů) u nich nacházíme i nejrůznější zajímavé adaptace (např. parazitismus u některých kandirovitých, ústa přeměněná na přísavné aparáty u mnoha sumců prudkých toků, schopnost generovat elektrický proud u pasumců, adaptace k životu v jeskynních vodách, péči o mladé u krunýřovcovitých a dalších, přídatné dýchací orgány u keříčkovců a pakeříčkovců atd.). Mnoho sumců patří mezi důležité lovné ryby. Pangas spodnooký je jednou z nejvíce na maso chovaných ryb světa. Různí drobnější sumci jsou běžnými chovanci v akváriích. Popis  Tělo, ploutveTělo sumců je lysé, bez šupin, mnohdy je ale kryté krunýřem z kostěných destiček, které šupiny suplují. Běžně je přítomná tuková ploutvička (u sumcovitých, kteří jsou sumcem velkým zastoupeni i v ČR a proto jsou zde nejznámějšími zástupci sumců, však chybí). Častá je přítomnost tvrdých paprsků na přední hraně prsních ploutví a hřbetní ploutve (ve hřbetní ploutvi většinou výraznému paprsku předchází ještě jeden drobný, modifikovaný paprsek, který jej v případě potřeby „uzamyká“ ve vzpřímené poloze).[2] Tyto tři tvrdé ploutevní paprsky tvoří mnohdy až nápadně ostré a pevné, někdy zpětně pilovitě zoubkované ostny, jež jsou sumci běžně využívány při obraně. Při útoku predátora je sumci mohou napřímit a držet kolmo od těla.[3] JedovatostV rámci řádu je navíc široce rozšířená jedovatost, přičemž jednoduché jedové žlázy jsou přítomny právě pod pokožkou výše zmíněných ostnů v prsních ploutvích, případně i ve hřbetní ploutvi. Vzhledem k tomu, že jde primárně o obranný mechanismus, jehož účelem je odradit predátora, je nejčastějším příznakem otrav intenzivní bolest v místě bodnutí. Až na tento velmi nepříjemný symptom, který odezní během několika hodin, nebývají otravy sumčími jedy vážné. Existují ale i zprávy o úmrtích následujících po bodnutí ostnem sumce. Na takto tragickém konci se však patrně podepsala i nedostatečná zdravotní péče a následné zanícení rány (jde o případy z konce 19. a počátku 20. století). Jeden z těchto případů nicméně zahrnoval mořského sumce plotose proužkatého (Plotosus lineatus), jehož jed je skutečně velmi silný a v experimentech vede k rychlé mortalitě intoxikovaných ryb. V roce 2008 byla publikována zpráva o smrti brazilského rybáře, jemuž při manipulaci se sítí s úlovkem osten mořského sumce křížovčíka brazilského (Genidens genidens), který dorůstá asi 35–40 cm, probodl hrudník a proniknul až do srdce.[3][4] Jedovatost sumců je nedostatečně prostudovaný jev, přesto byla prokázána u zástupců asi 20 čeledí. Existují odhady, že kolem 1 500 druhů sumců má vytvořené jedové žlázy (což by ze sumců dělalo řád obratlovců s vůbec největším zastoupením jedovatých druhů). Buňky tvořící jedové žlázy produkují jednak výše zmíněné toxiny aktivující nocireceptory (receptory vnímající bolest), ale i látky s cytolytickým účinkem (rozrušují buňky), efektem na kardiovaskulární soustavu nebo nervo-svalově účinkující toxiny. Uvažuje se i o využití některých těchto látek v medicíně. Někdy jsou vyvinuty i rozsáhlejší, tzv. axilární žlázy poblíž báze ostnů, jejich funkce je ale nejasná a nemusí souviset s jedovým aparátem.[3][5] Hlava, smyslyHlava sumců bývá dosti široká. Kolem tlamy jsou přítomny až čtyři páry hmatových vousů (které se ale podílejí i na chemorecepci).[6] Maxilla je bezzubá (až na sumouše) a zmenšená a pomáhá ovládat jeden pár vousů (maxilární vousy).[2] Tato modifikace vede k tomu, že sumci nemají vysunutelná ústa jako mnohé příbuzné ryby (např. máloostní). Kost radličná (vomer), patrové (palatina) a křídlaté (pterygoidy) kosti na stropě ústní dutiny jsou u sumců ozubené.[6][7] Čichový orgán sumců bývá dobře vyvinutý, např. sumec velký má v čichovém epitelu neobyčejně vysoký počet smyslových buněk – kolem 150 000; kaprovité ryby, okouni nebo štiky mají pro srovnání v čichovém epitelu jen tisíce až desetitisíce smyslových buněk.[8] Zrak je naopak vyvinut spíš hůře, oči jsou relativně drobné.[6]
 KostraSumci jsou jako monofyletická skupina paprskoploutvých jednoznačně definováni zejména kosterními znaky, ovšem poněkud detailními. Chybí jim např. některé lebeční kosti (konkrétně suboperculare, symplektikum, basihyale) nebo intermuskulární kůstky v tělní svalovině (drobné kůstky ve vazivu mezi myomerami). Jiné kosti lebky jsou redukovány (mesopterygoid, preoperculare a interoperculare), ještě další srůstají (např. posttemporale se supracleithrem).[2] Tak jako další zástupci skupiny Otophysa mají i sumci dobře vyvinutý Weberův aparát tvořený několika prvními obratli (a s nimi asociovanými vazy a svaly), které propojují plynový měchýř s vnitřním uchem a tak umožňují mnohem lepší vnímání zvuku.[7] Druhý až čtvrtý obratel, které se na stavbě Weberova orgánu podílejí, u sumců srůstají.[9] U sumců nacházíme velmi široké rozpětí počtu obratlů: kromě Weberova orgánu mohou mít 15 (někteří pangasové) až přes 100 obratlů (někteří keříčkovci).[2]  VelikostV řádu sumců nacházíme obrovské rozpětí velikostí. Patří sem jak jedny z nejdrobnějších, tak jedny z největších sladkovodních ryb. Nejmenším sumcem je širokohlavec tocantinský (Micromyzon akamai), jehož samice mohou být pohlavně dospělé při velikosti 12 mm,[7] také četní velrybovcovití a trnovečkovití dorůstají jen asi 2 cm délky.[6] Největším sumcem je sumec velký, který může dorůstat snad až 5 m[6][7][10] (relativně běžně do 3 m).[2][11] Další velké druhy jsou mekongský pangas velký (Pangasianodon gigas) dosahující délky kolem 3 m a o něco menší jihoamerický anténovec vláknovitý (Brachyplatystoma filamentosum). Většina druhů sumců dorůstá jednoho až několika málo dm.[7] Ekologie a etologie Sumci jsou většinou samotářské dravé bentické ryby aktivní za soumraku a v noci. Pak se tolik nespoléhají na zrak, ale spíše na hmat a chemorecepci zprostředkované jejich vousy a dobře vyvinutým čichovým orgánem.[9] Různých způsobů života však mezi sumci nalézáme mnoho: existují i druhy denní, pelagické, býložravé atd.[7] Sumci mají četné jeskynní nebo intersticiální (skrytě a trvale v sedimentu žijící) zástupce: v podzemních vodách různých typů bylo zaznamenáno asi 89 druhů sumců.[12] U druhů žijících ve vodách chudých na kyslík mohou být přítomny přídatné dýchací orgány. Kromě jednoduchého polykání vzduchu a příjmu kyslíku sliznicí střeva známého u pancéřníčkovitých může jít o specializované orgány v podobě keříčkovitých výrůstků sliznice žaberní dutiny u keříčkovců nebo o dýchací vaky vybíhající z žaberní dutiny daleko do těla u pakeříčkovců. Jiné, reofilní druhy obývají naopak silně prokysličené vody bystřin, některé jsou schopny pohybovat se i po stěnách vodopádů (např. šplhavkovití).[11] U reofilních druhů jsou ústa často přeměněna v přísavku pomáhající udržet se na místě a např. u krunýřovcovitých zároveň v aparát umožňující seškrabávat řasy, jejich hlavní potravu, z kamenů.[9]  Někteří zástupci kandirovitých se živí paraziticky (resp. jako mikropredátoři) na větších rybách, jimž ožírají šupiny, sliz, nebo pronikají do jejich žaber, kde se živí krví.[13] Nechvalně proslulá vandélie obecná (Vandellia cirrhosa) je velice často zmiňována v populární i odborné literatuře jako ryba schopná se „omylem“ prodrat proti proudu moči do močové trubice koupajících se lidí, kde se zasekne trny na skřelích a musí být odstraněna chirurgicky. Líčení bývají barvitá, případně doplněná i o doporučená protiopatření.[6][9][11] Podle všeho jde o pověru.[14] Ojedinělým případem hnízdního parazitismu mezi rybami je peřovec kukaččí z jezera Tanganika, který využívá jako hostitele, kteří pečují o jeho potomstvo, tamní tlamovce.[15] U pasumců jsou ze svaloviny po bocích těla vytvořeny mohutné elektrické orgány schopné poskytovat napětí až 350 V.[11]
Rozmnožování_jumping_like_a_salmon_to_gain_the_upper_Mlondozi_River_..._(15897999594).jpg) Většina sumců se po vytření o jikry a plůdek dále nestará, i když mohou místo tření důkladně připravit a vyčistit. U některých druhů (hlavně u krunýřovcovitých nebo sumečkovitých) střeží samec v hnízdě (v dutině, jeskyni, pod kamenem apod.) jikry i mladé.[7] O jikry se starají i samice širokohlavců (Aspredo), které nosí jikry na břiše, či křížovcovití, jejichž samci přechovávají jikry v tlamě nebo v případě křížovce vousatého (Genidens barbus) i v žaludku. U trnovčíků rodu Trachycorystes dochází k vnitřnímu oplození pomocí paprsků břišních ploutví přeměněných na jednoduchý pářicí orgán.[11] Alarm-signalizaceZnak sdílený sumci s ostatními zástupci skupiny Otophysa je kromě Weberova orgánu také specifický typ vnitrodruhové varovné chemické signalizace, vysílání tzv. alarm-signálu. Při poškození pokožky např. při útoku predátora se ze specializovaných buněk uvolňuje chemická látka vnímaná dalšími rybami téhož druhu (nebo i příbuzných druhů) jako poplašný stimul.[16] Její přítomnost ve vodě vede ke stresové reakci a změně chování ryb (což může mít vliv i na produkci rybího masa v chovech). U některých druhů sumců však tento způsob vnitrodruhové komunikace vymizel.[17] Diverzita a rozšíření  Sumci jsou jedním z nejpočetnějších řádů obratlovců.[9] Odhady počtu druhů se různí, pohybují se asi od 3 750 po více než 4 000 druhů.[2][18] Ty jsou řazeny do přibližně 500 rodů v asi 40 čeledích.[2][19] Jde o primárně sladkovodní ryby pronikající někdy do brakických vod, v čeledích plotosovití a křížovcovití je většina zástupců mořská. Sumci jsou známí ze všech kontinentů světa, přičemž v australské oblasti se vyskytují spíše jen mořské druhy plotosovitých, některé se ale sekundárně přizpůsobily životu ve sladkých australských vodách. Fosilní sumci jsou známí i z Antarktidy.[6] Nejbohatší zastoupení mají v Jižní Americe, kde se podílejí na celkové diverzitě ryb více než třetinovým podílem.[5] Žijí zde dvě největší čeledě sumců: krunýřovcovití (přes 1000 druhů) a kandirovití (asi 380 druhů).[18] Velká část čeledí sumců je rozšířena vždy jen v rámci jediného kontinentu.[7] V přírodě České republiky jsou sumci zastoupeni především sumcem velkým vyskytujícím se přirozeně v pomalých tocích a slepých říčních ramenech, vysazován je i v údolních nádržích nebo i rybnících. Místy (hojněji např. v Polabí) se lze v ČR setkat také s introdukovaným sumečkem americkým s nevelkým významem.[10] Evoluce Řád sumci lze rozdělit na tři podřády: bazální Loricarioidei, primitivně stavěné Diplomystoidei a pokročilejší Siluroidei.[19][20] Vzhledem k tomu, že první dva jmenované podřády mají čistě jihoamerické (a středoamerické) rozšíření, podporuje fylogeneze sumců hypotézu o jejich raně křídovém prapůvodu v oblasti Pangey, která odpovídá právě dnešní Jižní Americe, kde byly nalezeny i nejstarší sumčí fosilie.[20] Sumci jsou jedním ze čtyř řádů (spolu s máloostnými, trnobřichými a nahohřbetými) velevýznamné sladkovodní linie paprskoploutvých ryb zvané Otophysa charakterizované mimo jiné přítomností Weberova aparátu.[2] Příbuzenské vztahy v rámci linie Otophysa nejsou úplně zřejmé. Sumci jsou standardně považováni za sesterskou skupinu nahohřbetých,[19] ale některé studie je rekonstruují jako nejblížší příbuzné trnobřichých nebo dokonce jako sesterskou skupinu jednoho ze dvou podřádů tohoto řádu (Characoidei), který by tak byl parafyletický.[21] Fosilní dokladyNejstarší (pozdně křídové) fosilní doklady sumců pocházení z Jižní Ameriky. Příkladem rané sumčí skupiny je čeleď Andinichthydae, jejíž zástupci (např. Andinichthys, Yuskaichthys) jsou známí ze svrchní křídy a spodního paleocénu Bolívie a Argentiny. Nálezy jsou fragmentární (části lebky a k nim přiřazené disartikulované části postkraniálního skeletu) a nesou některé primitivní rysy, ale i znaky poukazující na příbuznost s podřádem Siluroidei. Z paleocénu Argentiny je znám fosilní pancéřníček popsaný jako Corydoras revelatus. Z Patagonie je znám eocenní rod Bachmannia příbuzný pravděpodobně sumoušům. Z eocenních usazenin jsou sumci doloženi i ze Severní Ameriky.[22] VýznamSumci mají velký význam jako lovné ryby, ať už jde o sportovní rybolov nebo lov pro obživu. Některé druhy jsou komerčně chovány na maso, pangas spodnooký (Pangasianodon hypophthalmus) patří celosvětově mezi ryby s nejvyšší produkcí masa v chovech (zaujímá v tomto žebříčku sedmé místo).[23] Bohatě zastoupenou skupinou jsou také v akvaristice.[9] Některé druhy sumců zavlečené mimo jejich přirozený areál se staly obtížnými invazními druhy, např. glyptopeři (Pterygoplichthys) z čeledi krunýřovcovitých v Mexiku a na jihu USA.[6]
 OdkazyReference
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||
_(21548150369).jpg)
.jpg)
.jpg)
