Transneptunické těleso (zkratka TNO z anglického Trans-Neptunian Object) je objekt v naší sluneční soustavě, který se pohybuje za oběžnou drahou planety Neptun. Celkový počet těchto objektů prolétávajících oblastí ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce, a s průměrem nad 100 km, se odhaduje na více než 70 tisíc.[zdroj?] Roku 2018 bylo evidováno 528 číslovaných a více než 2000 nečíslovaných TNO.[1]
Tato tělesa jsou považována za planetky, či trpasličí planety, a jsou také zařazována do katalogu planetek, včetně Pluta i s jeho měsícem Charonem. Některé z nich jsou doprovázeny průvodci (k 14. 9. 2006 celkem 28 objektů).
Většina transneptunických těles (s výjimkou plutoidů) patří mezi malá tělesa sluneční soustavy. Podle dynamických vlastností svých drah se dělí do několika skupin:
Objekty z Kuiperova pásu (zkratka KBO z anglického Kuiper Belt Objects) jsou objekty ve vzdálenostech 30 (v blízkosti dráhy Neptunu) až 50 AU; dále se dělí na:
Plutína (pojmenovány podle trpasličí planety Pluto, která je jejich prvním objeveným představitelem) jsou objekty, jejichž dráha je v rezonanci 2:3 s Neptunovou dráhou.
Jiné rezonanční objekty (s poměrem oběžných dob 4:5, 3:4, 3:5, 4:7 a 1:2) s Neptunem.
Kubewana (angl. Cubewanos, pojmenovány podle hláskování části předběžného označení prvního představitele této skupiny, 1992 QB1, [kjuː biː wʌn]IPA) jsou objekty na drahách s malou excentricitou (pod 0,15) a s velkými poloosami v rozpětí od 41,8 do 48 AU.
Objekty rozptýleného disku (zkratka SDO z anglického Scattered Disk Objects) jsou objekty v oblasti obklopující Kuiperův pás. Mohou mít perihel v blízkosti dráhy Neptunu, mají však výraznější sklon oběžné dráhy a velkou excentricitu dráhy.
Také v této oblasti se vyskytují rezonanční objekty s Neptunem (nejčastěji v poměru oběžných dob 2:5), ale vzhledem k větší vzdálenosti od Neptunu jich je relativně méně než v Kuiperově pásu.
Objekty odděleného disku jsou tělesa, která se ani v době svého největšího přiblížení nedostávají do gravitačního vlivu Neptunu.
Objekty z Oortova oblaku jsou velmi vzdálené objekty. Existence mračna těles na okraji sluneční soustavy vyplývá z modelů jejího vývoje, ovšem žádné z nich nebylo dosud přímo pozorováno.
Předpokládaná, avšak zatím také stále nepozorovaná vnitřní část Oortova mračna se někdy nazývá Hillsův oblak.
Další objekty, nepatřící do žádné z výše uvedených kategorií.
Největší transneptunická tělesa
Velikosti transneptunických tělesEulerův diagram s různými typy těles sluneční soustavy
Průměry, doprovázené otazníkem, jsou odhadovány z průměrného albeda TNO a hvězdné velikosti objektu. Mohou se proto výrazně lišit od skutečnosti. Stav k 14. 9. 2006.
Statistika objevených transneptunických těles
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Do jednotlivých skupin jsou zařazeny i objekty, u nichž jejich klasifikace vzhledem k dosud ne zcela přesné znalosti oběžné dráhy je nepotvrzená. Stav včetně Pluta, ale bez Charonu, k 14. 9. 2006.
↑Tokyo Institute of Technology. Study shows how icy outer solar system satellites may have formed. phys.org [online]. 2019-06-25 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (anglicky)
